BLOG: Utopie i dnes láká, ale má krvavé stíny

V Polsku minulý víkend propukl skandál kolem neonacistické organizace Hrdost a modernost. Stalo se tak jen týden před mezinárodním dnem památky obětí holokaustu, který si svět každoročně připomíná 27. ledna.

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel v sobotu 27. ledna 2018 k Mezinárodnímu dni památky obětí holokaustu v deníku Mladá Fronta DNES

Polská televize TVN24 odvysílala reportáž z bizarního tajného obřadu na počest 128. narozenin Adolfa Hitlera. Novinářům se podařilo skrytou kamerou natočit polské neonacisty, jak v lese nedaleko města Wodzisław Śląski hajlují v uniformách wehrmachtu před hořícím hákovým křížem a za zvuku nacistických vojenských pochodů naslouchají projevu oslavujícímu Hitlerův odkaz. Předseda organizace na záběrech hovoří o Hitlerovi jako o „velmi čestném člověku“ a „skutečném gentlemanovi“, který fascinoval ženy.

Reportáž ukázala nejen na nebezpečí růstu pravicového extremismu v zemi, ale upozornila i na propojení polské neonacistické scény s oficiálními politickými špičkami. Ty se sice od činnosti organizace Hrdost a modernost rezolutně distancovaly, nicméně jeden z hlavních aktérů aféry, poslanec Winnicki, v minulosti úspěšně intervenoval ve prospěch předsedy organizace na ministerstvu spravedlnosti. Stín pochybností zůstává a „tajný obřad“ navíc začala vyšetřovat polská policie, která ve středu zadržela pět účastníků akce. Je otázkou, do jaké míry reportáž znepokojí veřejnost v zemi, která usiluje o znovuotevření otázky reparací za válečné zločiny nacistického Německa.

Sounáležitost v nenávisti

Oslavovat Adolfa Hitlera v Polsku je vzhledem k historickým souvislostem přinejmenším absurdní a z racionálního pohledu nesmyslné. Ostatně s působností neonacistické buňky měli před jedenácti lety problém dokonce i v Izraeli. V každém případě má současná aféra v Polsku především symbolický význam. Propukla jen týden před mezinárodním dnem památky obětí holokaustu, který si svět každoročně připomíná 27. ledna – tedy v den, kdy Rudá armáda osvobodila polské město Osvětim, kde nacisté během druhé světové války zřídili komplex koncentračních táborů. Muzeum a památník v Osvětimi je přitom od města Wodzisław Śląski vzdálen jen asi hodinu jízdy autem.

Fakt, že se nedaleko místa, kde nacisté masově vyvraždili kolem 1,5 milionu Poláků, Židů, Romů, sovětských válečných zajatců, homosexuálů a příslušníků dalších skupin obyvatelstva, koná „hitlerovská seance“, je vysvětlitelný pouze tak, že čím dál více Evropanů zkrátka přestává věřit, že se v Osvětimi masové vyvražďování skutečně dělo. Jinými slovy, že si popíračský mýtus o „osvětimské lži“ razí cestu stále dovedněji.

Druhým, mnohem znepokojivějším vysvětlením je, že se masové násilí stává akceptovanou a legitimní součástí současného myšlení. Růst extremistických ideologií totiž není zdaleka jen případ Polska a Evropy. Prakticky každý kontinent je v současnosti „zasažen“ nějakou formou politického programu, který otevřeně deklaruje nadřazenost jedné skupiny nad jinou.

V muslimských zemích a částečně i v Evropě je na nebývalém vzestupu antisemitismus, jehož „přirozenou“ součástí je popírání holokaustu. V Turecku byla nedávno založena strana Ötüken, která se svým ideologickým základem vrací k extrémním formám tureckého nacionalismu počátku 20. století a mimo jiné hlásá nadřazenost turecké rasy. V buddhistické Barmě vloni naplno propukla etnická čistka namířená proti muslimské menšině Rohingů, která je důsledkem dlouholeté tendence tuto komunitu dehumanizovat. V Africe a na Předním východě má stále silnou pozici radikální islamismus, který je navíc schopen působit globálně a flexibilně přesouvat svá ideová „centra“.

I když mají uvedené extremistické proudy – jejichž výčet v žádném případě není úplný – rozdílné historické, náboženské a politické zdroje, překvapivě vykazují několik společných znaků. Svou otevřenou nenávistí k určité vybrané skupině nepřátel posilují pocit sounáležitosti dominantní skupiny, podporují autoritu jejích vůdců a „ospravedlňují“ soubor společně sdílených hodnot. Především však svým potenciálním stoupencům nabízejí nejatraktivnější iluzi ze všech: život v utopii. Život v představě ideálního světa, kde je možné a dostupné vše, včetně „privilegia“ vzdát se individuální svobody rozhodování.

Utopie je svět, v němž je i Adolf Hitler „starostlivý gentleman“, kterému vždy šlo o ty nejvyšší hodnoty, jako je čest, starost o potomstvo a láska k vlasti.

V podobě idejí a obrazů utopie skutečně představují lákavý koncept pro řešení budoucnosti jednotlivců i celých skupin. Utopické vize dodávají jednotlivcům sebevědomí, smysl existence a – ač to zní ve zpětném ohledu morbidně – dokonce i radost ze života. Členové skupiny se postupně podřizují společnému snu a v této nesvobodě nacházejí jistou formu úlevy a pohodlí. I z toho důvodu je v počátcích totalitních a autoritativních režimů obtížné přesvědčit členy dominantních skupin o závadnosti ideologií. Svoboda rozhodování předpokládá značnou míru vlastní zodpovědnosti, ze které se člověk svou přirozeností snaží „utéct jinam“.

Utopie však doslova znamená „místo, které neexistuje“– je to zkonstruovaný svět mýtů, symbolů, představ, polopravd, legend a alternativní historie. Ve své realizaci tak utopie doslova nemá kam dojít. Tento deficit je vynahrazen celkovým vnitřním zhroucením systému a masovým násilím, které se obrací k nepřátelům a skupinám, jež do utopického světa ideologicky nepatří. Ukázkovým, ale zdaleka ne jediným příkladem takové konstrukce je nacistická vize světa dokonalých nadlidí, kteří vzejdou z globální rasové války jako koneční vítězové. To, že tato nadřazenost byla zkonstruována na základě pseudovědeckých a pseudohistorických představ rasové biologie, je jasně prokázáno studiem nacistické ideologie i historie pádu takzvané třetí říše.

Katastrofou lidských dějin a jedním z nejvýznamnějších zdrojů lidského utrpení je fakt, že proces skupinového, respektive kolektivního násilí je plně pozorovatelný až na jeho úplném konci – tedy obvykle ve chvíli, kdy byla vyvražděna celá skupina nepřátel nebo její podstatná část.

Jediné a kruté naplnění

Zcela mimořádným dokladem dějin masového násilí a důsledků utopických představ je systém nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů. Ztělesnění absolutní dominance pachatelů nad oběťmi, systém, který oběti dehumanizoval způsobem, který asi nikdy nebudeme schopni pochopit.

Vše, co je ve svobodné, demokratické společnosti „přirozené“ a „samozřejmé“, nachází svůj absolutní protějšek v systému, který byl nejzrůdnějším výsledkem nacistické utopie o „dokonalém světě“: násilně zpřetrhané rodinné vazby, absolutní ztráta důstojnosti a především nespravedlivá a krutá smrt. Vyhlazovací a koncentrační tábory byly fakticky jediným naplněním této utopie – tím, že odňaly možnost svobody volby a rozhodování všem svým obětem bez rozdílu.

Do jaké míry k podobné katastrofě směřují extremistické proudy současnosti, je obtížně určitelné. Víceméně vše závisí na tom, zda svobodný, demokratický svět najde odvahu tyto tendence včas odhalit a zastavit.

Rubriky: Blog | Napsat komentář

BLOG: Soud nad Islámským státem

Porážka Islámského státu (IS) na území Iráku patří k nejvýznamnějším událostem loňského roku. Jiná věc je, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel 13. ledna 2018 v deníku Mladá Fronta DNES

Extremistická organizace založená na pseudovýkladech islámského náboženství operovala na iráckém území od roku 2014 a vybudovala zde úspěšný administrativně-organizační aparát připomínající běžně fungující státní útvar. Na pozadí otevřeně genocidní ideologie se vůdcové, bojovníci a stoupenci IS dopouštěli na irácko-syrském pomezí zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a aktů barbarství, které svou šíří a způsobem provedení šokovaly celý civilizovaný svět.

Mezi zdokumentované zločiny, které podrobně popisují například oficiální zprávy vyšetřovacích týmů OSN, patří kromě systematického masového zabíjení i zotročování místních obyvatel, sexuální zneužívání žen a dívek, mučení vězňů, ale i destrukce památek světového kulturního dědictví. Vyšetřování na samotném iráckém území v roce 2016 prokázalo, že organizace Islámský stát usilovala o vyhlazení etnicko-náboženské komunity jezídů, a IS se tak zařadil do skupiny režimů páchajících akt genocidy.

Trvalo dlouhé čtyři roky zbavit IS vlivu na iráckém území. I když zbytky bojovníků stále ještě přežívají na několika místech v syrské poušti, je pravděpodobné, že samozvaný chalífát bude vytlačen i z celé oblasti Levanty. Co bude dál, nicméně tuší jen málokdo. Irácko-syrský pseudostát pod černobílou vlajkou plnil funkci fyzické základny, která poskytovala zázemí a přírodní a lidské zdroje pro další rozvoj ideologie, která si vytyčila za cíl vybudovat celosvětovou říši „pravého“ a jediného náboženství.

Ve schopnosti tuto ideologii formulovat a šířit prostřednictvím moderních komunikačních technologií dosáhl IS mimořádných úspěchů. Mezinárodní společenství může nyní jen s hrůzou očekávat, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo. IS během uplynulých čtyř let dokázal sám sebe „prodat“ výrazně progresivněji než konkurenční teroristické organizace. Na rozdíl od nich se IS nespokojil s „pouhým“ vyhlášením globálního džihádu a války proti bezvěrcům, nýbrž nabídl potenciálním sympatizantům iluzi zcela nového světa, „nebeského království“ na zemi, jehož utopická vize dokázala obrátit na víru dokonce i mladé Evropany pocházející z typicky ateistického konzumního prostředí.

Tato úspěšná forma „virtualizace zla“ představuje riziko i do nejbližší budoucnosti. Jen málokterý současný expert či politik si dovolí tvrdit, že IS brzy zmizí z povrchu světa – přitom v iráckých věznicích čekají na soud tisíce podezřelých příslušníků této organizace, intenzita teroristických útoků slábne a evropské bezpečnostní složky pochopily, že nejefektivnějším způsobem boje s džihádisty je prevence. Namísto optimismu se však ve světových médiích spekuluje, zda další základnou islamistů bude některá z afrických zemí, nebo pohoří v Bosně a Hercegovině. Tuto ponurou náladu pochopili i samotní vůdcové IS, kteří prostřednictvím svých médií světu sarkasticky vzkázali, že ztráta syrsko-iráckého území je jen jednou z prohraných bitev.

Genocida v technologické éře

Přitom otázka další existence Islámského státu nezávisí ani tak na jeho samotných protagonistech, ale především na důsledném uplatnění práva na osvobozených územích. Jinými slovy, na budoucí podobu chalífátu bude mít zásadní vliv to, jakým způsobem budou zločiny spáchané IS na území Iráku a Sýrie prošetřeny a zda jejich pachatelé budou adekvátně odsouzeni. Nejedná se jen o případ IS. Tato organizace zároveň představuje model genocidní ideologie moderní technologické éry. Potrestá- ní jejích zločinů tak bude znamenat nejen spravedlnost obětem IS, ale i významné varování všem, kteří se pokusí tuto formu politického násilí v budoucnu napodobit.

O průběhu trestního stíhání členů IS na území Iráku nicméně zatím panují spíše pochybnosti. Během osvobozovací kampaně irácké a kurdské síly zajaly tisíce podezřelých džihádistů včetně stovek dětí. Podle prosincové zprávy Human Rights Watch (HRW), která se speciálně zabývá problémem odsouzení pachatelů IS, nemají irácké ani kurdské soudy jasnou strategii, jak z právního hlediska vůči islamistům postupovat. Zločiny jsou plošně posuzovány na základě obecných protiteroristických zákonů a soudní řízení tak dostatečně nerozlišují závažnost zločinů a míru provinění pachatelů. Podle hesla „když se kácí les“ se tak mezi odsouzené mohou zařadit i Iráčané, kteří byli na územích okupovaných IS zneužíváni k civilním činnostem.

Především však hrozí, že nejzávažnější zločiny spáchané příslušníky IS (zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a akt genocidy) nebudou potrestány, respektive vůbec projednány. Podle zjištění HRW zatím nejsou ani dostatečně uspokojeny nároky obětí, zejména členů jezídské komunity, vůči nimž se IS dopustil nejtěžších zločinů včetně spáchání aktu genocidy. Podle jezídských představitelů nejsou ze strany iráckého státu známy způsoby odškodnění a oběti nemají odpovídající přístup k soudním projednáním. Irácká administrativa sice prohlásila, že zřídila zvláštní komisi pro vyšetřování zločinů spáchaných proti jezídům; tato komise – jak už to bývá – však nemá k dispozici žádný rozpočet ani zázemí.

Spravedlnost pro oběti genocidního násilí je přitom jedním ze základních předpokladů, jak se země a státy mohou účinně vyrovnat s hrůzami genocidního násilí. Typickým příkladem, kdy spravedlnost nebyla zjednána, je historický případ genocidy Arménů během první světové války. Rozsudky poválečných soudních tribunálů byly anulovány a výsledkem bylo jen další násilí a pocit křivdy. Situaci v Iráku navíc komplikuje skutečnost, že tato země má v současnosti omezené možnosti, jak nejzávažnější zločiny proti lidskosti důkladně a detailně vyšetřit. Rada bezpečnosti OSN vloni v září jednohlasně přijala rezoluci, kterou pověřila generálního tajemníka zřídit vyšetřovací tým k zajištění důkazů o zločinech proti lidskosti spáchaných IS na iráckém území. V průběhu vyšetřování nicméně tento tým odmítl zajištěné důkazy předávat iráckým soudům, a to z toho důvodu, že vůči pachatelům IS je uplatňován trest smrti. Generální tajemník OSN Antonio Guterres ani ne měsíc po zřízení vyšetřovacího týmu prohlásil, že OSN nebude tuto „barbarskou praxi“, která nemá ve 21. století místo, podporovat.

Porozumět motivaci

Bez důkazů ani odpovídajícího právního rámce se však genocidní ideologie odsoudit nedá. Genocidní násilí není „pouhý“ terorismus, ale jeden z nejsložitějších právních a sociálně psychologických problémů lidských dějin. Očekávat řešení tohoto problému od administrativy země dlouhodobě zmítané násilím a vnitřním chaosem je v zásadě naprosto naivní. Účinným nástrojem zjednání spravedlnosti by mělo být mezinárodní právo a jeho instituty. Bohužel pravděpodobnost, že zločiny IS bude řešit Mezinárodní trestní soud (ICC), je v tuto chvíli mizivá. Navzdory skutečnosti, že organizace Islámský stát představuje globální bezpečnostní hrozbu, která se potenciálně může dotknout kterékoli země světa, mezinárodní společenství nemá dostatečnou politickou a morální vůli překonat právní i praktické problémy, které by bylo nutné vyřešit. Jestliže je za současné situace pachatele IS nemožné postavit před Mezinárodní trestní soud, nabízí se zároveň vcelku logická otázka, k čemu vlastně tento soud je.

Soudní procesy v případě pachatelů genocidního násilí však nemají význam pouze v oblasti spravedlnosti a práva. Jsou zároveň důležitým zdrojem poznání mechanismů, které vedou ke spáchání „zločinu všech zločinů“. Norimberský tribunál po druhé světové válce znamenal předěl nejen z hlediska posuzování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale i v celkovém porozumění psychologie pachatelů masového násilí a jejich motivace. Každým dalším soudním řízením se toto poznání rozšířilo.

Ponechat pachatele z řad IS „nedokonalé spravedlnosti“ se může v blízké budoucnosti osudově nevyplatit.

Rubriky: Blog | Napsat komentář