FOTOBLOG: Den památky obětí likvidace terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince, Terezín 9. března 2019

Rubriky: Dokumenty | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem FOTOBLOG: Den památky obětí likvidace terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince, Terezín 9. března 2019

BLOG: Nezapomínejme na holokaust

Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín

Text vyšel v sobotu 9. března 2019 v deníku Mladá Fronta DNES k Významnému dni památky obětí likvidace terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince

Právě si připomínáme Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Jenže současné antisemitské útoky ukazují, že se lidé v Evropě vlastně nepoučili.

Letos podruhé si Česká republika připomíná 9. březen jako významný Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Přesně před 75 lety nacisté v noci z 8. na 9. března usmrtili více než tři a půl tisíce československých občanů a vykonali tak největší hromadnou vraždu české kapitoly dějin druhé světové války. Mezi oběťmi byli muži, ženy a děti deportované v září roku 1943 z tranzitního tábora v Terezíně.

Důvodem, proč nacistická správa zvláštní „rodinnou“ sekci v Osvětimi zřídila a dočasně posunula termín likvidace jejích vězňů, bude nejspíše navždy ne zcela jasný. S největší pravděpodobností chtěli nacisté využít rodinný tábor v Březince pro případné propagandistické účely, obdobně jako tomu bylo právě v terezínském ghettu, kde se nacisté pokoušeli zamést stopy holokaustu inscenováním „humánních podmínek“ vězňů.

Na rozdíl od běžných a standardních postupů nacistického vyhlazovacího programu, které po příjezdu do Osvětimi spočívaly buď v okamžitém usmrcení v plynových komorách, nebo v dočasném uvěznění v katastrofálních podmínkách tábora, se vězňům v rodinném táboře dostávalo určitých „výhod“.

Symbol holokaustu

Po příjezdu si směli ponechat zavazadla, nebyly jim ostřihány vlasy a členové rodin od sebe nebyli násilně odděleni. Během roku 1944 byl rodinný tábor postupně zlikvidován v plynových komorách a jeho příslušníky potkal stejný osud jako více než jeden milion Židů deportovaných během druhé světové války do tábora Osvětim-Březinka.

Noc z 8. na 9. března 1944 se stala jedním ze symbolů holokaustu v českých zemích. Jistě k tomu přispělo i několik svědectví, která se k této události pojí – jako byl sborový zpěv československé státní hymny jako poslední vyjádření odporu proti německým okupantům a vrahům. Nebo příběh Fredyho Hirsche, který nejspíš poté, co se dozvěděl o chystané likvidaci vězňů tábora, raději spáchal sebevraždu.

Příběhy a vyprávění o březnové noci roku 1944 přibližují současné generaci konkrétní oběti včetně dětí, jejichž osud je vždy nejtrýznivějším důsledkem genocidní politiky kdekoli na světě. Z bezejmenné a nepředstavitelné masy obětí holokaustu vystupují příběhy mladých lidí, kterým bylo nespravedlivě odepřeno právo na život.

Díky poslanecké iniciativě z roku 2017, která zařadila Den památky obětí likvidace rodinného tábora mezi významné dny českého kalendáře, se 9. březen stal i součástí „oficiální“ paměti. V řadě měst České republiky se lidé shromažďují, aby uctili oběti rodinného tábora, a zpívají československou státní hymnu – opakování tohoto aktu je v současném veřejném prostoru něco zcela nevídaného.

Rozšíření českého kalendáře o noc na 9. března přišlo v době, kdy se většina laické i odborné veřejnosti domnívala, že je v oblasti připomínání dějin holokaustu „vyhráno“. O šoa se přece mluví všude, každé dospívající dítě vidělo Schindlerův seznam alespoň dvakrát a proti antisemitismu a popírání holokaustu je Evropa vybavena neprostupnou hradbou právních předpisů a mravních principů.

Nenávist k Izraeli

Máme přece Evropskou unii, školství založené na výchově k občanství a uvědomělé politiky, kteří jsou po sebemenším náznaku útoku na historickou pravdu ochotni vydat se na pochod. To všechno se však v posledních dvou letech ukazuje jako pouhé zdání. Evropské elity sice mají spoustu starostí s dodržováním lidských práv všude na světě, ale zároveň nijak neskrývají svou nenávist vůči modernímu židovskému státu.

Vzdělávací systémy na výuku o druhé světové válce a moderních dějinách obecně buď nemají prostor, nebo jsou založeny na stereotypních a neúčinných metodách. Politickou neschopnost zase nejlépe demonstrují počty židovských obyvatel evropských zemí, kteří jako reakci před nenávistnými projevy raději volí dobrovolné vystěhování do jiného státu.

Antisemitské útoky a protižidovské nálady v západní, severní i východní Evropě mají sice různé ideové zdroje, a dokonce i cíle, ale spojují je historicky již tradiční důsledky. Jedním z nich je i tendence ke zpochybňování a následnému otevřenému popírání holokaustu. Evropa je se svými současnými institucemi, koncepty a hesly („Nikdy více“ atp.) na tuto novou vlnu útoku proti historické pravdě nepřipravená.

Konkrétní činy, jako je „sprejování“ hákových křížů na židovské náhrobky, jsou jen vrcholem ledovce. To nejpodstatnější probíhá uvnitř jednotlivých evropských společností a jejich kolektivního myšlení. Za vandalismus lze možná někoho odsoudit, ale „duše národů“ žijí svým vlastním, nezávislým životem. Tak jako v jiných doménách lidského jednání a myšlení se postupně ukazuje, že Evropa prochází v důsledku ekonomických, demografických a technologických trendů radikální vnitřní proměnou. O této proměně toho zatím příliš nevíme.

Pozor na nedostatky pravdy

Ústup tzv. tradičních politických stran prakticky po celém kontinentu jistě nebude náhodný. „Překreslování“ politických map se čas od času v dějinách stává. Otevírá nové možnosti, cestu pro ideje, které „starý“ svět s jeho „tradičními“ politickými reprezentanty odmítal akceptovat.

Otázkou je, jaké místo v této nové Evropě, která již nejspíš definitivně přestává být „poválečnou“, bude mít neblahé dědictví nacistické genocidní politiky a z ní plynoucí morální katastrofy. Pohled na dějiny se mění a s odchodem posledních přeživších se z druhé světové války stane dávná historie, jako bylo období Francouzské revoluce nebo tzv. jaro národů poloviny 19. století.

Tomu se musí nutně přizpůsobit nové vzdělávací strategie. Novým generacím Evropanů již nebude stačit poučení o důsledcích nacistické politiky ve formě varovných hesel. Úkolem vzdělavatelů je předat věrohodné informace v technologicky odpovídající formě, hypotézy nepokládat za fakta a dobová svědectví (tzv. orální historii) konfrontovat s odpovídajícími doklady. Na chyby, mezery a nesrovnalosti ve vzdělávacích systémech totiž čekají ti, kteří mají úplně jiný cíl: vymazat holokaust z dějin lidstva.

Je historickým faktem, že popírání holokaustu, stejně jako každé jiné genocidy, není postaveno na „dokonalé lži“, ale na nedostatcích pravdy. Podaří-li se v kolektivní paměti evropských společností uchovat i vzpomínky na jednotlivé události dějin holokaustu, jako byla temná noc z 8. na 9. března 1944, bude to jen ku prospěchu věci. Hlavní úkol – přechod k novým formám vzdělávání o moderních dějinách – nicméně evropské státy teprve čeká.

Rubriky: Blog | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BLOG: Nezapomínejme na holokaust