Vlak Lustig 2017 v Terezíně

TEREZÍN (1. července 2017) – V pondělí 10. července se v prostorách Dělostřeleckých kasáren (Akademická 409, Terezín) veřejnosti představí týdenní kulturně-vzdělávací program Centra studií genocid Terezín, který bude probíhat až do 16. července. Pro zájemce je na každý den připraven program sestávající z výstav, koncertů a filmových projekcí včetně besed s tvůrci prezentovaných filmových děl. Ani letos veřejnost nepřijde o unikátní divadelní představení Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Umělci při něm opět vystoupí v otevřeném vagónu Vlaku Lustig, který je umístěn na nádvoří Dělostřeleckých kasáren.

Vstupné na všechny akce je zdarma. Rezervace vstupenek je možná na emailové adrese: vlaklustig2017@seznam.cz.

HLAVNÍ PROGRAM VLAKU LUSTIG 2017:

Pondělí 10. července

Filmová projekce spojená s besedou s tvůrci, 18:00, Dělostřelecká kasárna Terezín, malá posluchárna

„Nickyho rodina“, dokumentární film, Slovensko, ČR, USA, Velká Británie, Izrael, Kambodža, 2011, 97 min., režie Matěj Mináč

Strhující dokumentární film, který vypráví o záchranné akci “britského Schindlera” – sira Nicholase Wintona, která nemá paralelu v moderní historii. Pomocí dramatických rekonstrukcí, často nikdy nepoužitého archivního materiálu a výpovědí přímých protagonistů se odkrývá příběh, který Nicholas Winton držel půlstoletí v tajnosti. Dnes čin pana Wintona inspiruje lidi v mnoha zemích, aby se pokusili udělat tento svět lepším a mohli se tak připojit do největší rodiny na světě – NICKYHO RODINY.

Po projekci bude následovat beseda s dramaturgem filmu a vedoucím vzdělávacího projektu Loterie života Zdeňkem Tulisem.

Úterý 11. července

Koncert, 18:00, nádvoří Dělostřeleckých kasáren Terezín, divadelní vagon Vlaku Lustig

„Tradiční židovské melodie“, Daniel ben David – zpěv, Václav Tobrman – klavír

Daniel ben David a Václav Tobrman vám předvedou vlastní dvojhlasé úpravy známých židovských písní.

Středa 12. července

Filmová projekce spojená s besedou s autorem, 18:00, Dělostřelecká kasárna Terezín, malá posluchárna

„Děti Antonína Kaliny“, dokumentární film, Česká republika, 2016, 52 minut, režie Pavel Dražan, autor Stanislav Motl

Antonín Kalina zachránil více lidí než sir Nicolas Winton či Oskar Schindler, ale skoro nikdo ho nezná. Až teprve in memoriam získal státní vyznamenání a cenu Spravedlivý mezi národy. Stanislav Motl odkrývá neuvěřitelný příběh věčného bouřliváka, třebíčského rodáka, který v pekle buchenwaldského koncentračního tábora dokázal uchránit více než tisícovku židovských dětí.

Po projekci bude následovat beseda s autorem filmu Stanislavem Motlem.

Čtvrtek 13. července

Filmová projekce spojená s besedou s autorem, 18:00, Dělostřelecká kasárna Terezín, malá posluchárna

„Němci proti Hitlerovi“, dokumentární film, autor Stanislav Motl

Němci proti Hitlerovi – byly jich, což možná leckdo ani neví, tisíce. Tisíce Němců, žijících v našem pohraničí, kteří v době nástupu Adolfa Hitlera zachovali věrnost Československé republice. Mnozí z nich stáli v osmatřicátém roce, v československých vojenských stejnokrojích, na hranicích – připraveni bránit svou zemi. Po uzavření mnichovské dohody na podzim roku 1938 se některým německým antinacistům podařilo uprchnout před pomstou sudetoněmeckých henleinovců a německých nacistů do vnitrozemí. Aby i nadále pokračovali v boji proti Hitlerovi. Dramatická doba! Dramatické lidské osudy! Příběhy lidí, kteří se po válce dočkali od svých českých spoluobčanů spíše nevděku.

Dokumentární film Stanislava Motla, jediný tohoto druhu v ČR, zachycuje také dramatické události v našem pohraničí v letech 1933 – 1938. Zabývá se vyhnáním Čechů, Židů a německých odpůrců nacismu z našeho pohraničí po mnichovské kapitulaci. Včetně konkrétních zločinů, které se tehdy v československém pohraničí odehrávaly.

Po projekci bude následovat beseda s autorem filmu Stanislavem Motlem.

Pátek 14. července

Divadelní představení, vagon Vlaku Lustig na nádvoří Dělostřeleckých kasáren, doprovodný program od 18:00, začátek divadelního představení 20:30 

„Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“, divadelní hra podle novely Arnošta Lustiga

Unikátní divadelní adaptace novely Arnošta Lustiga, v úpravě Ladislava Stýbla a Petra Kracika. Projekt Vlak Lustig byl v premiéře uveden v roce 2012 na nádraží Praha-Bubny, odkud byli během nacistické okupace deportováni Židé do terezínského ghetta. Vlak Lustig během let 2012-2017 uvedl hru Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou na nádražích více jak třiceti měst v České republice, v Polsku a na Slovensku. Hra zaznamenala nebývalý úspěch u diváků i odborné veřejnosti. V publikaci divadelního oddělení Národního muzea „Recyklované divadlo“ byl uveden vedle dalších 70 výjimečných evropských divadelních projektů.

Lustigova světově proslulá novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistického holocaustu spáchaného zejména na židech, ale bolestně se dotýkajícího i dalších národů. Může se zdát, že doba, která nás od těchto historických událostí dělí, je příliš dlouhá na to, aby nám mohly příběhy lidí zavlečených nacisty do koncentračních táborů něco napovědět o světě, ve kterém žijeme. Opak je však bohužel pravdou. Příběhy lidí, kteří nacistickým peklem prošli, totiž mohou stále varovat před lhostejností, netolerancí, arogancí moci a především před zrůdným a chladnokrevným „inženýrstvím lidských životů“. Protože „zprůmyslnění“ lidského života i smrti, které se neštítí ničeho, aby bylo dosaženo maximální efektivity a zisku (které právě nacistické koncentrační tábory dohnaly ke zrůdné dokonalosti) je hrozbou, která se nad současnou evropskou civilizací nepřestala vznášet ani dnes.

Sobota 15. července

Koncert, 18:00, vagon Vlaku Lustig na nádvoří Dělostřeleckých kasáren

„Sólový recitál Josefa Gušlbauera“, Josef Gušlbauer – kytara a zpěv

Josef Gušlbauer, autor scénické hudby k divadelní inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, představí sólový pěvecký a kytarový koncert.

Divadelní představení, 20:30, vagon Vlaku Lustig na nádvoří Dělostřeleckých kasáren

„Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“, divadelní hra podle novely Arnošta Lustiga

Unikátní divadelní adaptace novely Arnošta Lustiga, v úpravě Ladislava Stýbla a Petra Kracika. Projekt Vlak Lustig byl v premiéře uveden v roce 2012 na nádraží Praha-Bubny, odkud byli během nacistické okupace deportováni Židé do terezínského ghetta. Vlak Lustig během let 2012-2017 uvedl hru Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou na nádražích více jak třiceti měst v České republice, v Polsku a na Slovensku. Hra zaznamenala nebývalý úspěch u diváků i odborné veřejnosti. V publikaci divadelního oddělení Národního muzea „Recyklované divadlo“ byl uveden vedle dalších 70 výjimečných evropských divadelních projektů.

Lustigova světově proslulá novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistického holocaustu spáchaného zejména na židech, ale bolestně se dotýkajícího i dalších národů. Může se zdát, že doba, která nás od těchto historických událostí dělí, je příliš dlouhá na to, aby nám mohly příběhy lidí zavlečených nacisty do koncentračních táborů něco napovědět o světě, ve kterém žijeme. Opak je však bohužel pravdou. Příběhy lidí, kteří nacistickým peklem prošli, totiž mohou stále varovat před lhostejností, netolerancí, arogancí moci a především před zrůdným a chladnokrevným „inženýrstvím lidských životů“. Protože „zprůmyslnění“ lidského života i smrti, které se neštítí ničeho, aby bylo dosaženo maximální efektivity a zisku (které právě nacistické koncentrační tábory dohnaly ke zrůdné dokonalosti) je hrozbou, která se nad současnou evropskou civilizací nepřestala vznášet ani dnes.

Neděle 16. července

Koncert, 16:00, Dělostřelecká kasárna Terezín, malá posluchárna

„Židovské housle Alexandra Shonerta“, Alexander Shonert – housle, Natalie Shonert – klavír

Alexander Shonert vystupuje jako houslový sólista po celé Evropě i ve Spojených státech, hraje nejen standardní houslovou klasiku, ale též provokativní, emocionálně bohaté, improvizované melodie v jedinečné interpretaci. Jednou z nich je i téma z filmu Schindlerův seznam.

DOPROVODNÝ PROGRAM VLAKU LUSTIG 2017

Výstavy jsou přístupné každý den od 10. do 16. července vždy od 14:00 do 18:00 v prostorách Dělostřeleckých kasáren:

„Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao, držitelky několika ocenění v prestižní fotografické soutěži Czech Press Foto. Výstava portrétů lidí, kteří přežili holocaust, a která byla od roku 2013 součástí putovního Vlaku Lustig.

„Jeruzalém – nedělitelný a věčný“ – výstava fotografií Robina Böhnische, poslance Parlamentu ČR, jenž byl iniciátorem rezoluce Poslanecké sněmovny PČR z 25. dubna 2017 odsuzující genocidní násilí „kdekoli na Zemi“.

„Virtuální model koncentračního tábora Osvětim“ – prezentace studentů Smíchovské střední průmyslové školy, kteří vytvořili unikátní virtuální model koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim.

Filmové projekce se konají každý den od 10. do 16. července vždy od 14:00 do 18:00 v malé posluchárně v 1. patře Dělostřeleckých kasáren:

„Zaplať pánbůh za fotbal“ – dokument České televize o terezínské fotbalové lize, která se mimo jiné hrála v sousedních Drážďanských kasárnách v době židovského ghetta, 40 minut.

Vlaky do nenávratna“ – dokument České televize o projektu Vlaku Lustig, 57 minut.

Projekcí se zúčastní autor projektu Vlak Lustig a koproducent obou filmů Pavel Chalupa.

 

Kontakt:

Mgr. Šimon Krbec, výkonný ředitel, Centrum studií genocid Terezín

Akademická 409 (Dělostřelecká kasárna Terezín)

411 55 Terezín

mobil: 773 937 864

email: simon.krbec@gmail.com

www.studiagenocid.cz

Centrum studií genocid Terezín  v letech 2017 až 2020 realizuje vzdělávací, informační a kulturně-sportovní programy v prostorách bývalého židovského ghetta v tzv. hlavní pevnosti města Terezín. Partnerem Centra studií genocid je Město Terezín a sdružení Terezín – město změny. Centrum (do letošního roku Výzkumné centrum archeologie zla) aktivně spolupracuje s předními výzkumníky oboru studií genocid v Evropě a ve světě. Multidisciplinární obor studií genocid je založen na komparaci (srovnání) různých případů genocidního násilí ve světových dějinách (např. masové likvidace původních obyvatel Ameriky a Austrálie, genocidy Arménů, nacistické genocidy Židů, Romů a dalších evropských národů a skupin obyvatel, genocidy v Kambodži a Rwandě a dalších oblastech světa).
Více o aktivitách Centra v letech 2012-2016 se dozvíte na www.studiagenocid.cz.

Posláním Centra studií genocid Terezín je podporovat potřebný respekt k lidským a občanským právům a zabraňovat šíření těch politických a sociálních tendencí, které prostřednictvím rasisticky, fundamentalisticky a antisemitsky zaměřených skupin a hnutí posilují nárůst nenávisti a násilí ve společnosti.

Rubriky: Dokumenty | Napsat komentář

Zločin, jenž měl být vymazán

V prosinci 1937 rozpoutala japonská císařská armáda v dobytém čínském Nankingu stěží uvěřitelnou sérii barbarství a nelidskosti. Události prvních šesti týdnů okupace vešly do dějin jako nankingský masakr.

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel 20. května 2017 v deníku Mladá Fronta DNES

Prezident Miloš Zeman během své poslední pracovní cesty do Číny navštívil památník nankingského masakru. V bývalém hlavním čínském městě uctil jako jeden z prvních nejvyšších státních představitelů památku přibližně 300 tisíc obětí brutálního zločinu druhé světové války. Události prvních šesti týdnů okupace města jsou světové veřejnosti známé pod pojmy nankingský masakr nebo znásilnění Nankingu a patří k vůbec nejhorším epizodám genocidního násilí v dějinách lidstva.

Vraždili a znásilňovali

Svým rozsahem a krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu se tyto události staly symbolem utrpení obětí japonské agrese na asijském kontinentu. Ke zločinům páchaným na obyvatelstvu města patřilo rozsáhlé a plošné znásilňování dívek a žen, hromadné popravy mužů v jednotkách desetitisíců, sekání hlav obětí či jejich upalování zaživa pomocí benzinu. Ulice města byly ještě dlouhé měsíce po masakru plné zastřelených, upálených nebo zohavených těl.

Nanking se stal prologem k japonské agresi na asijském kontinentu, která trvala až do roku 1945. Japonská vojska, obdobně jako represivní složky nacistického Německa na území Sovětského svazu, prováděla na okupovaných územích masové vyvražďování civilního obyvatelstva. V desítkách výzkumných center byli civilisté zneužíváni k lékařským experimentům a testování biologických zbraní. V rámci speciální sítě „domů útěchy“ byly japonskými vojáky na území Číny, Koreje a dalších zemí systematicky znásilňovány statisíce dívek a žen. Byť se v případě japonské válečné politiky v letech 1937–1945 nedá hovořit o vyhlazovacím programu, míra dehumanizace obyvatel na nepřátelských územích dosáhla extrémních rozměrů. Dokladem toho je i genocidní akt, který Japonsko spáchalo po dobytí města Nanking.

I přes jasná a zřejmá fakta (událost tvořila samostatnou část poválečného tokijského procesu) je nankingský masakr některými politickými kruhy v Japonsku zpochybňován, relativizován či přímo popírán. Obdobně jako v případě zločinů osmanské říše během první světové války je zdrojem popírání extrémní nacionalismus. Japonská agrese je poválečnými ultranacionalistickými kruhy vykládána jako spravedlivá válka, jejímž cílem bylo osvobození Asie od západních kolonizátorů a imperialistů. Je tím zakrývána skutečnost, že Japonsko ovládlo rozsáhlá území s cílem zmocnit se přírodních a lidských zdrojů.

Zasáhli i do učebnic

Nankingský masakr pochopitelně představuje značnou překážku při vykreslování japonských vojáků jako mučedníků spravedlivé války. Japonští nacionalisté a revizionisté tak po druhé světové válce vynaložili značné úsilí, jak šest týdnů hrůzy z přelomu let 1937 a 1938 vymazat z národní i celosvětové kolektivní paměti. Do tohoto procesu nebyli zapojeni jen představitelé „okrajových“ politických a akademických skupin. Na rozdíl od popírání holokaustu v Evropě a USA patří mezi nejznámější revizionisty a popírače nankingského masakru řada bývalých vysoce postavených politiků Japonska.

Například ministr školství Masayuki Fujio, který roku 1986 v japonských médiích tvrdil, že nankingský masakr byl pouze „součástí války“, a o tokijském válečném tribunálu hovořil jako o „rasové pomstě“, jejímž cílem prý bylo oloupit Japonsko o jeho vliv. O dva roky později další vysoce postavený člen kabinetu Seisuke Okuno, který ve válečných letech zastával řídící funkci v japonské tajné policii, prohlásil v šintoistické svatyni Jasukuni zasvěcené vojákům a civilistům padlým během druhé světové války, že asijskou agresí je vinna „bílá rasa“, nikoli Japonsko, které se pouze bránilo „bílým kolonizátorům“. V roce 1994 zase tehdejší ministr spravedlnosti Šigeto Nagano uvedl v rozhovoru pro japonský deník, že „Nanking a vše kolem je pouhý výmysl“, a odmítl utrpení korejských žen označit za sexuální otroctví. Obdobně skandálního výroku se o tři roky později dopustil Seiroku Kajiyama, vysoce postavený člen liberálnědemokratické strany, když prohlásil, že čínské a korejské ženy nebyly zotročeny, ale všeho se zúčastnily dobrovolně a „pro peníze“.

Výroky japonských konzervativních politiků ostře kontrastují s historickou realitou a ve většině případů stály jejich autory politickou kariéru. Výjimku tvoří dlouholetý guvernér Tokia Šintaró Išihara (městu vládl v letech 1999–2012), kterému nijak neuškodil popíračský výrok v rozhovoru pro časopis Playboy z roku 1990: „Lidé říkají, že Japonci provedli v Nankingu holokaust, ale to není pravda. Je to příběh vymyšlený Číňany. Ten příběh pošpinil pověst Japonska, ale je to lež.“

Kontroverzní výroky politiků o „nankingské lži“ ale netvoří hlavní součást historie japonského popírání. Nejzásadnějším zlomem v mezinárodním vnímání a uznání nankingského masakru byly zásahy japonské cenzury do textů učebnic dějepisu. Cenzorům japonského ministerstva školství mimořádně záleželo na tom, aby události roku 1937 nebyly interpretovány jako masakr civilního obyvatelstva, ale jako přímý důsledek odporu čínské armády při bránění města. Z textů učebnic byly odstraněny termíny „agrese“ nebo „brutální akt“, protože tato slova by ve čtenářích mohla vyvolat „negativní etické konotace“.

Riskantní operace

Snaha japonské státní administrativy „vyjmout“ Nanking ze seznamu historických událostí genocidního násilí měla nicméně přesně opačný efekt. V roce 1997 vyšla v USA kniha The Rape of Nanking s podtitulem Zapomenutý holokaust druhé světové války. Autorkou knihy byla dcera tchajwanských emigrantů Iris Changová, která svou detailní studií o historii, příčinách a důsledcích masakru uvedla tuto událost do nejširšího mezinárodního povědomí.

Evropa i svět jsou přitom s nankingskými událostmi pevně spjaty. Masakr vstoupil do dějin i díky jedné z nejpozoruhodnějších a nejriskantnějších záchranných operací obětí genocidního násilí. Skupina západních diplomatů, podnikatelů, pedagogů a duchovních vytvořila koncem roku 1937 takzvanou nankingskou bezpečnostní zónu, vymezenou oblast města, která poskytla ochranu a základní životní prostředky více než 250 tisícům obyvatel. Symbolem této operace se stal německý podnikatel a ředitel nankingské pobočky Siemensu John Rabe, který za záchranu obyvatel Nankingu neúspěšně orodoval dokonce u Adolfa Hitlera.

Ještě výraznější odezvu našel japonský revizionismus v samotné Číně. V Nankingu byl na místě jednoho z masových hrobů vybudován památník obětí masakru. Rozkládá se na ploše 74 tisíc metrů čtverečních a má novým generacím připomínat události, ke kterým v Nankingu a dalších čínských městech došlo během druhé světové války. Muzejní expozice, která tvoří součást památníku, je koncipována jako přímá odpověď na zpochybňování a popírání masakru. 13. prosinec 1937, počátek utrpení, se stal památným dnem obětí nankingského masakru a tvoří důležitou součást národní identity současné Číny.

Pohled na dějiny druhé světové války se změnil i v samotném Japonsku – z velké míry pod tlakem mezinárodního společenství, které reagovalo na popíračské výroky politiků a státní intervence v přepisování dějin. Od devadesátých let v Japonsku vznikají iniciativy a neformální sdružení, jejichž zástupci se 13. prosince pravidelně účastní nankingských pietních aktů. Cestu ke smíření s celým asijským kontinentem podpořila japonská vláda v roce 2015, když se rozhodla odškodnit korejské ženy, které byly systematicky zneužívány v takzvaných domech útěchy.

Rubriky: Blog | Napsat komentář