ROZHOVOR s politologem Tomášem Šmídem o historii a současnosti konfliktu o Náhorní Karabach

„Erdogan znovu otevřel panturkickou kartu a Arméni jsou jedinou přirozenou etnopřekážkou ve sjednocení všech turkických národů,“ říká v rozhovoru o historických kořenech i současné eskalaci konfliktu o Náhorní Karabach politolog a bezpečnostní expert na oblast Kavkazu TOMÁŠ ŠMÍD.

Mgr. Tomáš Šmíd, PhD., vystudoval politologii a je expertem v oboru bezpečnostních a strategických studií se zaměřením na oblast Kavkazu a postsovětský prostor. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu. S Centrem studií genocid Terezín v minulosti spolupracoval mj. na uvedení kurzu Studia genocid a masového násilí na Univerzitě Karlově v Praze, který byl prvním kurzem svého druhu v České republice. Minulý týden se připojil k Výzvě Centra studií genocid nejvyšším ústavním činitelům ČR ve věci zahraniční politiky Turecka.

Autor rozhovoru: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín

Centrum studií genocid Terezín: Před dvěma týdny zahájily ozbrojené síly Ázerbájdžánské republiky rozsáhlé vzdušné, raketové a pozemní útoky podél tzv. kontaktní linie v oblasti Náhorního Karabachu, kde žije početná arménská komunita. Z Karabachu se stalo jedno z ústředních témat českých i evropských médií. Spor o tuto enklávu má přitom kořeny v hluboké minulosti. Kdo a o jaké území v tomto sporu bojuje?

Tomáš Šmíd: Konflikt o území Náhorního Karabachu, které je součástí širšího historického území zvaného Karabach, je vyjádřením letitého mezietnického sporu o jeho kontrolu mezi Armény a Ázerbájdžánci. V rámci informační války obou stran dochází k nesmírné politizaci historie, která zachází až do starověku, a jedná se vesměs o snůšku neudržitelných mýtů. Dlužno dodat, že v tomto ohledu selhávají intelektuální a akademické elity obou národů. Jako u většiny etnonacionalistických konfliktů je klíčem k pochopení sporu o Náhorní Karabach demografická realita a národnostní politiky jednotlivých imperiálních mocností v 19. století.

Území Náhorního Karabachu bylo z etnického hlediska většinově osídleno Armény. Náhorní Karabach byl od počátku 19. století součástí ruského impéria, to znamená že se z hlediska arménského historického etnoprostoru jednalo o Východní Arménii. Karabašským Arménům se tak vyhnula genocida spáchaná na Arménech na historickém arménském území, které ovládala Osmanská říše, předchůdce dnešního Turecka. Když oblast Náhorního Karabachu následně ovládli sovětští bolševici, Arméni tvořili přes 90 % jeho populace. Přesto bylo toto území včleněno pod správu sovětského Ázerbájdžánu. Bylo to primárně důsledkem dohod Lenina s Kemalem, který za své turkické soukmenovce horlivě lobboval. A nespokojenost většinových Arménů s touto skutečností je základem dnešního konfliktu.

Dnešní Arménie a Ázerbájdžán jsou pozůstatky socialistických republik Sovětského svazu. Jak se vůbec tyto dva etnicky i nábožensky odlišné národy staly součástí sovětského Ruska? Na sklonku první světové války spolu Arméni a Ázerbájdžánci dokonce založily společný stát, Zakavkazkou federaci…

Tady ty různé Zakavkazské federace, nebo například Federace horských národů na severu Kavkazu, byly pouze efemérními útvary, které neměly dlouhého trvání a jejich jednotlivé tvůrce si většinou „pásla“ ta či ona velmoc s rozdílnými cíli. Podle toho to také dopadlo. Jinak u obou národů je třeba podotknout, že se nestaly součástí sovětského Ruska en bloc. Výrazná většina historické Arménie byla zlikvidována mladotureckým osmanským režimem a práci dokonal nástupnický Kemalův režim v Turecku. Vrcholem byla právě zmíněná genocida, která připravila o život minimálně přes milion Arménů – Arméni operují s pro ně symbolickým číslem 1,5 milionu. Další desetitisíce uprchly a ti, co zůstali v nově vznikajících státech jako Sýrie či Libanon, nedisponovali žádnou administrativně-územní jednotkou. Pouze kavkazští Arméni se stali součástí sovětského Ruska a následně SSSR. Ázerbájdžánci, navíc s ještě nedotvořenou etnickou identitou – mnozí z nich se považovali jednoduše za „východní“ Turky – byli rozděleni mezi sovětské Rusko a Írán. A dodnes většina Ázerbájdžánců žije v íránské provincii Azerbaycan (Azarbaijan), nikoliv nezávislém postsovětském Ázerbájdžánu. Ona ta etnické geografie je v tomto prostoru velmi složitá.

Území Náhorního Karabachu tvořilo od roku 1923 tzv. autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské socialistické republiky. Co to znamenalo a jaký byl demografický vývoj uvnitř oblasti?

Znamenalo to velkou nespokojenost většinových Arménů, jejich pocit zrady ze strany „křesťanských bratří Rusů“, jakkoliv samozřejmě sovětský stát byl mnohonárodní a agresivně ateistický. Ale ten narativ zkrátka přežil. V oblasti docházelo k cílené politice dearmenizace. Územními reformami byl Náhorní Karabach oddělen od vlastní sovětské Arménie a stala se z něj enkláva. Lačinský okres – Arméni jej nazývají Lačin Berdzor – byl totiž vytvořen až v roce 1930. Arménům bylo bráněno ve vzdělávání se ve svém jazyce, Ázerbájdžánci byli afirmativními akcemi stimulováni k osídlování oblasti, aby zvrátili populační disproporce a vyvrcholilo to za Gorbačovovy éry oficiálním zákazem výuky arménštiny a arménských dějin na karabašských školách. Přes cílenou ázerbájdžánizaci oblasti se na konci 80. let podíl Ázerů v oblasti zvýšil na cca 25 % populace, a to mezi ně pravděpodobně počítali i tehdy zde žijící muslimské Kurdy. Demograficky tedy stále tvořili jasnou většinu Arméni a se svými požadavky na změnu statusu Náhorního Karabachu nikdy po dobu existence SSSR nepřestali, pouze se měnila intenzita jejich manifestace.

Byla tato autonomní oblast součástí Stalinových řízených deportací a „demografické“ politiky?

Stalinova národnostní politika zasáhla prakticky všechny národy a etnika SSSR včetně samotných Rusů či Gruzínů – tedy Stalinových soukmenovců. Nicméně Náhorní Karabach se nijak výrazně v tomto ohledu nevymykal. Mnohem více různé deportace a akty genocidy zasáhly na Kavkaze spíše muslimské národy na severu Kavakzu – Čečence, Inguše, Karačajce, Balkary…

Na konci 80. let přerostlo etnické napětí mezi Armény a Ázery (Ázerbájdžánci) v otevřené násilí. Kde udělali soudruzi z moskevského politbyra chybu?

Odmyslíme-li skutečnost, že (nejen) podle mého názoru skutečně Náhorní Karabach nikdy v takovéto demografické realitě neměl být včleněn pod správu sovětského Ázerbájdžánu, tak dělali typickou chybu skomírajících nedemokratických režimů – nebyli schopni jiných nástrojů krizového managementu, než hrubého násilí. V samotné oblasti tehdy centrum podporovalo Ázerbájdžán, což samozřejmě mělo svoji logiku – báli se, že v případě ústupku Arménům spustí domino efekt, který také skutečně koncem 80. let, respektive začátkem 90. let začal. A jinak na demonstracích mlátily sovětské jednotky všechny národy stejnou měrou. Ať v Jerevanu v červenci 1988 či v Baku v lednu 1990.

Je zarážející, k jakým událostem došlo ještě za existence Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Masakry, deportace civilistů. Jak k těmto tragédiím vůbec mohlo dojít pod politickým, bezpečnostním a vojenským velením Moskvy? A kdo byl za masové násilí zodpovědný?

To je strašně složitá otázka. Kdysi jsem v Moskvě vedl dlouhý rozhovor s generálem Ačalovem, tuším rok před jeho smrtí v roce 2011, který velel operaci v Baku v lednu 1990. Tehdy proti sovětským občanům zasáhla armáda, nikoli milice či KGB! Ačalov mi ukazoval rozkaz k té operaci parafovaný nikým jiným než Gorbačovem. Přesně tím Gorbačovem, nad nímž se dnes na Západě rozplývají i mnozí akademičtí historici, jaký to byl dějinný velikán. Tím chci hlavně říci, že centrum vědělo moc dobře, co se děje. Problém byl, že jak se ono samo otřásalo, ne vždy bylo schopno či dokonce ochotno reagovat včas a správnými nástroji. Když už se odhodlalo k činu, tak bylo, jak jsem již říkal výše, schopno reagovat pouze represivním násilím. Takže odpovědní jsou samozřejmě klíčoví představitelé politického a bezpečnostního aparátu s Gorbačovem v čele.

Jakou hrál roli v tragédii konce 80. let KGB?

Ne až tak velkou, jak by se dalo očekávat. KGB byl opravdu zaměstnán primárně děním v centru samotném. Důsledky Gorbačovovy glasnosti, která otevřela řadu Pandořiných skříněk. KGB byl konzervativní aktér, který si možná přál částečnou perestrojku, ale určitě ne glasnost. Vcelku správně tušili, že glasnost a uvolnění cenzury znovuobnoví nacionalismy, různé historické křivdy a letité animozity, které dosud potlačoval tvrdý represivní aparát. Nicméně samozřejmě v konfliktu svoji roli sehrál, ale spíše už místní oddělení, která se navíc také nacionalizovala a mnozí příslušníci KGB začali být více loajální svému etniku než sovětskému centru. Ostatně největším důkazem je Hejdar Alijev, předchůdce a zároveň otec současného ázerbájdžánského prezidenta. To byl dokonce generál KGB.

Sovětské impérium se zhroutilo v roce 1991. Jednotlivé postsovětské republiky vyhlásily nezávislost. Jak to bylo s oblastí Náhorního Karabachu?

Ten vyhlásil nezávislost také. V září 1991. Jakkoliv bylo letitým cílem sjednocení oblasti s Arménií, tak vlivem okolností a také nejspíše z taktických důvodů učinili tento krok v duchu, že secesionismus je pro mezinárodní společenství více přijatelný než iredentismus.

Co vedlo k válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem v letech 1992-1994? Dalo se tomuto konfliktu nějak předejít?

Tato válka byla pokračováním již probíhajícího konfliktu. Pouze změnila kulisy a z vnitrostátního konfliktu v rámci SSSR se stává mezistátní válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Nicméně arménská strana odmítá ostatně i tuto interpretaci. Tvrdí, že konflikt je vnitrostátní ozbrojený konflikt, chcete-li občanská válka, v rámci Ázerbájdžánu a Arménie je pouze advokátem Náhorního Karabachu na mezinárodní scéně. Každopádně ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach započal již v roce 1988, na přelomu 1991-1992 pouze zintenzivnil do podoby horké ničivé války. A absentovala již Moskva v podobě politického centra, které by mohlo do dění vstoupit, kdykoliv se rozhodne. Podle mého názoru se mu v daných geopolitických okolnostech předejít nedalo, poslední šance na mírové uregulování byla promrhána v letech 1987-88. Možná snad ještě v roce 1989.

Výsledkem války byl vznik nikým neuznané republiky, jejíž drtivá většina obyvatel je v současnosti arménského původu. Co se stalo s ázerbájdžánským obyvatelstvem Náhorního Karabachu?

Buď sami uprchli nebo byli násilně vyhnáni. Mnozí z nich dodnes živoří v nedůstojných podmínkách navzdory nepochybnému zbohatnutí ázerbájdžánského státu díky prodeji energetických surovin na světové trhy. Když jsem se kdysi – v roce 2005 – bavil s uprchlíky u města Barda poblíž linie konfliktu, kteří tam žili stále ve stanových městečkách, tak mi mnozí tvrdili, že Alijevovu režimu jejich bída vyhovuje, protože na nich může poukazovat na důsledky arménské agrese. A tudíž jim reálně ani pomoci nechce. Na druhou stranu arménským uprchlíkům z Baku a dalších oblastí v Ázerbájdžánu také nebylo vždy v Arménii nebo i Náhorním Karabachu nejveseleji a původní Arméni je nevítali vždy s nadšením. Leckdy především proto, že už tak bylo ekonomických zdrojů minimum. Arménie ekonomicky za své vojenské vítězství draze zaplatila a platí neustále. A většina z ázerbájdžánských Arménů ostatně odcházela raději spíše do Ruska či dalších zemí.

Válku provázely i útoky na civilisty. Sporným je dodnes masakr ázerbájdžánských civilistů z února roku 1992, kteří byli na útěku z vesnice Chodžali. Kdo byl za tento incident zodpovědný?

Za prvé bych rád uvedl, že masakr v Chodžali je nepochybně válečný zločin. Ázerbájdžánská strana používá nesmyslně expresivních vyjádření o genocidě, aby na druhé straně vyvraždění milionu Arménů schizofrenně popírala, zlehčovala a zároveň schvalovala. Genocida je především právě-analytický termín a nic neříká o morální povaze zločinu. Morálně nepřijatelné jsou prakticky všechny vraždy. Ale stejně tak je nesmyslné arménské popírání vyvraždění minimálně 150 civilistů v Chodžali – reálně jich bylo ale více. Na druhou stranu je třeba dodat, že arménská strana zločin ani tak nepopírá, jako spíše tvrdí, že její pachatelé jednali svévolně bez toho, že by obdrželi řádný rozkaz od svých velitelů. Podivná je zde také role 366. pluku ruské armády, který zde fungoval formálně jako síla SNS (Společenství nezávislých států – pozn. redakce), ale reálně vojensky již podporoval arménskou stranu. Někteří arménští veteráni tvrdili, že Chodžali byla zkrátka pomsta za Sumgait a Baku, čímž mysleli pogromy na Armény, které se odehrály v těchto ázerbájdžánských městech ještě za Gorbačova. Implicitně tím přiznávali, že jsou si vědomi toho, že byli zabiti nevinní civilisté. Na rozdíl od zmíněných pogromů je ale fakt, že k tomuto masakru došlo během válečného konfliktu, na strategické cestě Stepanakert-Baku poblíž letiště. Kdežto pogromy na Armény mimo válečnou zónu mnohem více připomínaly pogromy na bezbranné Židy ve druhé polovině 30. let v Německu. A ze strany Baku k žádné sebereflexi absolutně nedošlo. Proto je jeho tlak na očernění arménské strany přinejmenším licoměrný, jakkoliv je fakticky podložitelný a nevinní zabití Ázerbájdžánci by si pietu nepochybně zasloužili.

Zbraně utichly v květnu 1994. Jaký byl výsledek války? A jak oblast Náhorního Karabachu fungovala v následujících dvou desetiletích?

Výsledkem bylo faktické vojenské vítězství Arménie, která ovládla naprostou většinu území Náhorního Karabachu a k tomu dalších sedm okresů vlastního Ázerbájdžánu, z nichž utvořila nárazníkovou zónu a také trumf k případným vyjednáváním. Ostatně proto tyto okresy nikdy reálně Arméni nezačali osídlovat. Nicméně, jak jsem již naznačil, geopoliticky a v důsledku toho i ekonomicky se Arménie ocitla v nezáviděníhodné situaci, jelikož s Ázerbájdžánem zůstala ve válečném stavu, vztahy jim regulovalo pouze příměří z května 1994. Tím Arménie ztratila strategické pozemní spojení s Ruskem. Železniční spojení ztratila zcela, jelikož jediná alternativa je přes Abcházii, která se ovšem odštěpila od Gruzie a vzájemné hranice jsou téměř neprůchodné. A arménsko-gruzínské vztahy nejsou také bez vad na kráse. S Tureckem Arménie nemá ani diplomatické styky a vzájemná hranice je také uzavřená. Jižní cesta na Írán je sice bez problémů otevřená, ale jedná se o nepříliš kvalitní horskou cestu a nezapomínejme, že Írán je velmi problematický aktér mezinárodních vztahů a nikoli brána na světové trhy… Náhorní Karabach sám funguje jako poměrně typický de facto stát s tím rozdílem, že fakticky je s Arménií prpojen územně, ekonomicky, měnově i bezpečnostně. A to přesto, že nezávislost Náhorního Karabachu, který změnil název na Republika Arcach (arménský název pro území Náhorního Karabachu – pozn. redakce), ani sama Arménie neuznává. Z Náhorního Karabachu se stala regulérní vojenská pevnost a z každého aspektu běžného života v této oblasti čiší, že prim zde hraje armáda a vojenské záležitosti. Finančně oblast hodně podporuje arménská diaspora, především z USA, Francie a Ruska. Na druhou stranu právě tato diaspora je i nemalým radikalizačním elementem. Jak už to tak často u diaspor bývá…

V posledních letech usedly znesvářené strany k jednacímu stolu v rámci tzv. Minské skupiny OBSE. Jaký byl průběh těchto jednání a proč se na území Náhorního Karabachu opět válčí?

Podle mého názoru Minská skupina dávno nefunguje. Její určitá pozitivní role vyprchala koncem 90. let minulého století a od té doby je to pouze prázdná slupka. Jakkoliv je třeba uznat, že nalézt formát jednání, v němž by obě, respektive všechny tři strany – počítám i karabašské Armény – byly ochotny ke kompromisům, je nesmírně obtížné. Nalézt náznaky řešení s nenulovým součtem je v tomto případě tak náročné, že se i balkánské války z první poloviny 90. let 20. století zdají z hlediska conflict resolution jako hračka… A podle mne je hlavně ázerbájdžánská frustrace z nehybnosti jednání v rámci Minské skupiny příčinou současné re-eskalace ozbrojeného konfliktu.

Území Náhorního Karabachu má rozlohu Pardubického kraje, přesto se k současné eskalaci konfliktu vyjadřují představitelé Francie, Turecka, Pákistánu, a dokonce i Indie. Může malý kavkazský konflikt přerůst v rozsáhlejší vojenský střet velmocí?

V regionálním rozměru ano. V tom formátu, jak fungovaly spory o tuto oblast po celý novověk – Rusko, Turecko a Írán. Je totiž iluzí se domnívat, že by Írán zůstal stranou. Turecké velmocenské ambice jsou v posledním období očividné i mezinárodně-politickému ignorantovi a pro Rusko je Kavkaz bariéra před islámským jihem. Kavkaz zákonitě v případě prohloubení konfliktu proti sobě Moskvu a Ankaru opětovně postaví. Z dlouhodobého hlediska tyto dva státy nikdy spojencem být nemohou a současné sympatie Putina s Erdoganem budou jen jepičím obdobím v dějinách rusko-tureckého potýkání. Kavkaz není vzdálená Libye nebo – z ruského pohledu – Sýrie.

Pro Armény žijící na území Náhorního Karabachu i v samotné Arménii má současný ázerbájdžánský útok ještě jiné, mnohem závažnější konotace. Turecký prezident Erdogan vyjádřil jednoznačnou podporu Ázerbájdžánu. Podle arménských zdrojů se na útoku podílí i turecká armáda. Do oblasti navíc Erdogan údajně dopravil džihádisty ze Sýrie. Co je na tom pravdy?

Sunnitští džihádisté jsou nepochybně do konfliktu zapojeni. Těch důkazů bylo sneseno již více než dost. Je samozřejmě otázka, jakého jsou původu, kolik jich ve skutečnosti je, ale přítomni zde jsou. I v tomto ohledu je to velká výzva ruské bezpečnosti. Jsem si téměř jist, že mezi džihádisty jsou i Severokavkazané čečenského, ingušského či dagestánského původu a jejich případné přechody přes Kavkazský hřbet na ruskou stranu by měly potenciál opětovně zažehnout téměř zadušené protifederální islamistické vzbouřenectví.

Stejně tak je faktem, že Erdoganova podpora Ázerbájdžánu je velmi asertivní, a i jeho rétorika nenechává na pochybách nikoho vnímavého, že krom pro něj typického panislamismu znovu otevřel i panturkickou kartu, přičemž Arméni jsou jedinou přirozenou etnopřekážkou ve sjednocení všech turkických národů – jakkoliv jsem si jist, že turkické Ujgury žijící na území Číny si Erdogan proti Pekingu rozhodně hecovat nedovolí… Do jaké míry v současném konfliktu v Náhorním Karabachu přímo působí turecká armáda, to si tvrdit nedovolím, byť za velmi pravděpodobné považuji působení vojenských specialistů a poradců. Nepřímá vojenská podpora je ovšem silná a nepochybná.

Erdogan již několikrát dokázal, že svou expanzivní a agresivní rétoriku umí podpořit konkrétními činy. Okupace části Sýrie, angažmá v Libyi, provokace řeckého spojence z NATO a bezprecedentní represivní politika vůči domácí opozici a kurdské menšině. Organizace spojených národů před několika dny vyzvala k vyšetřování válečných zločinů v Tureckem okupované severní Sýrii. Nasnadě je otázka, proč by Turecko nemohlo obsadit i samotnou Arménii?

Nemyslím si, že si Turci dovolí zaútočit přímo na Arménii, tím spíše ji obsadit. A ačkoliv si o ruské ochotě plnit nějaké své spojenecké závazky nedělám iluze a osobně si myslím, že jsou schopni Armény na poli mezinárodní diplomacie věrolomně zradit, přesto v současné situaci hraje svoji roli přítomnost ruské armády přímo v Arménii, konkrétně 102. ruské vojenské základy – zhruba o síle divize – v Gjumri. Přílišnou agresivitou přímo vůči Arménii by Turci mohli Rusko ponouknout k nakonec mnohem větší pomoci „historickému spojenci“, než do jaké se Putinovi reálně chce.

Útok na Náhorní Karabach je veden nekompromisně pomocí zakázaných zbraní. Human Rights Watch potvrdila, že ázerbájdžánské síly používají tzv. kazetové bomby. Ty mají za cíl zabít co nejvíce civilistů, navíc rafinovanou formou. Je záměrem Ázerbájdžánu etnicky vyčistit území Náhorního Karabachu? Již nyní je podle arménských i zahraničních zdrojů na útěku polovina obyvatel Náhorního Karabachu.

Zakázané zbraně včetně kazetových bomb se tu a tam ve válkách používají s tím, že ti, kteří tak činí, to popírají. To bohužel není nic překvapivého či nevídaného. Používalo je nedávno nejspíše Rusko v Sýrii, určitě je používalo v čečenských válkách, Saúdové v Jemenu, Izrael je používal v Libanonu, USA v Afghánistánu a Iráku. Není tolik kladných hrdinů, kolik by mohlo v této souvislosti být, protože kazetové bomby jsou opravdu velmi zákeřná zbraň, notabene velmi nebezpečná pro civilisty. Nicméně v souvislosti s aktuálním konfliktem jsou zatím zprávy o použití těchto zbraní na obou stranách. Ázerbájdžánci obviňují arménskou stranu, že kazetovými bombami útočila na město Gandža, Arméni poukazují na užití této munice ve Stepanakertu, Šuši či Hadrutu. Faktem je, že arménská strana dosud dodala nezávislým pozorovatelům více konkrétních důkazů než ázerbájdžánská, která se odvolává pouze na fotografie. Dlužno dodat, že konvenci proti jejich užívání z roku 2008 nepodepsaly ani Arménie, ani Ázerbájdžán.

Jestli je cílem Ázerbájdžánu etnicky oblast vyčistit? Tak samozřejmě, že by na to s jeho případným vojenským vítězstvím došlo, tak jako odešli všichni Ázerbájdžánci, když vojensky zvítězila arménská strana. Otázka je, zda je mírové soužití obou národů v nějaké společné územně-správní jednotce možné. Já osobně bych si to přál, ale vidím, jak je rok od roku svět obou „etnosů“ vzdálen, jak je mladá generace vychovávána k nenávisti, neznají se navzájem. Bude to nesmírně složité.

K největší tragédii v dějinách Arménů došlo bezesporu během první světové války. Pro arménskou menšinu žijící na území Osmanské říše se jednalo doslova o katastrofu. Kolem 1,5 milionu arménských mužů, žen a dětí přišlo o život během jedné z prvních moderních genocid. Pachatelem byl mladoturecký režim vyznávající ideologii panturkismu. Do jaké míry jsou extrémní nacionalismus a expanzivní politika Turecka dnes – po více než 100 letech od genocidy – aktuální? 

Už výše jsem poznamenal, že Erdoganův režim panturkismus vzkřísil. Erdogan je primárně islamista a z hlediska tří základních tureckých zahraničně-politických táborů se vždy díval na pomyslný jih. Nacionalisté se vždy dívali na východ a prozápadní tábor na západ. Erdogan se spojil s nacionalisty. A tato kombinace činí jeho režim extrémně nebezpečným pro regionální a potažmo i světovou stabilitu. A ironií dějin je tento režim členem organizace, která je vnímána jako západní blok – NATO. Díky čemuž mu na Západě prochází řada kroků, za které by jiní vládci byli nemilosrdně vláčeni pomyslnými západními kanály. Navíc Turecko bylo vždy jednotné v popírání arménské genocidy. Jen málo intelektuálů a prozápadní mládeže se odvažovalo na vinu svých předků poukázat. Čili aktuální to je a zatím asi nejvíce od roku 1915. Ostatně podívejme se, jak se Erdogan chová ke Kurdům, a to i mimo turecké území.

Hrozí arménskému obyvatelstvu na Kavkaze genocidní násilí ze strany Turecka a jeho regionálních spojenců? Všechny základní předpoklady – nenávistná dehumanizující rétorika, válečný stav a zejména robustní vojenská převaha – současná situace splňuje. 

Spolu s Tureckem je ta převaha výrazná, to ano. Ale pokud srovnáme vojenský potenciál dvou hlavní stran sporu, není ten rozdíl až tak dramatický. Ázerbájdžánci mají modernější výzbroj, ale arménská strana má nemálo těžké konvenční vojenské techniky zakopané v horách, vycvičenou armádu znalou složitého terénu. Není to zdaleka tak jednoznačné a fyzická asymetrie není pro vojenské vítězství vždy to klíčové. A představa, že by mezinárodní společenství v čele s NATO nechalo páchat nějakou obdobu genocidy svoji členskou zemi, to jsem stále přesvědčen, že v takovém rozkladu ta organizace ještě není. Takže přímé vojenské zapojení Turecka a vybíjení Arménů z jeho strany neočekávám. Snad… Nicméně čím více nečinnosti mezinárodního společenství, tím více bude Erdoganův režim drzý a výbojný, jak ukázal v Sýrii, Libyi, Iráku či východním Středomoří.

Genocida během první světové války je zejména v českých médiích často interpretována jako náboženský konflikt islámu a křesťanství. Mladoturci přitom byli sekulárními nacionalisty, kteří usilovali o celospolečenskou reformu a s islámským náboženstvím toho příliš společného neměli. Jak je tomu dnes? Je ještě Turecko sekulární stát?

Je mnohem méně sekulárním státem, než bylo před Erdoganovou vládou. To je bez debat. Ale na úrovni Saúdské Arábie či – v šíitské variantě – Íránu není. Ostatně Ázerbájdžánci jsou formálně spíše šíité, byť přibývá konverzí k sunně. Erdogan v tomto případě hraje panturkickou nacionalistickou kartou, nikoli panislámskou.

Jak se díváte na reakci české politické scény na současné dění v Karabachu? Je všeobecně známo, že ministr vnitra Jan Hamáček má vazby jak na Turecko, tak i Ázerbájdžán. Transparency International zmínila jeho jméno v souvislosti s rozsáhlým finančním „lobbyingem“ ázerbájdžánského režimu v Evropě…

Ano, ázerbájdžánská kaviárová diplomacie se dotkla i naší země a Hamáček je jejich hlavní koník. Není tedy jediný, Ázerbájdžán zde lovil i v jiných vodách, dokonce si vydržovali jednoho bývalého náměstka ministra obrany. Turci mají velkého advokáta v europoslanci Zahradilovi. Arménská lobby má na západě velký historický náskok, tak se to Ázerbájdžánci snaží dohnat petrodolary. Do nemalé míry je to pochopitelné, mnohem více to vypovídá o těch, které si koupili, než o nich samotných.

Ministři zahraničí Ruska, Arménie a Ázerbájdžánu vyhlásili ve společném prohlášení příměří bojů od 10. 10. 12:00 a návrat k mírovým rozhovorům prostřednictvím předsedů Minské skupiny. Jak bude podle Vašeho názoru toto příměří dlouho trvat? A jaká teď bude role Ruské federace v konfliktu o Náhorní Karabach?

Těžko se to odhaduje, nicméně předpokládám, že toto příměří, které bylo vyhlášeno hlavně za účelem výměny zajatců a padlých těl vojáků, ještě příliš dlouhého trvání mít nebude. Ten konflikt už se příliš rozjel a ázerbájdžánská strana stále cítí, že má dost potenciálu na vojenské řešení konfliktu. A má-li určitý aktér konfliktu podobné nastavení, tak většinou ve vojenském řešení pokračuje. Ruská zdrženlivá reakce je pro mne překvapením v tom smyslu, že mu do bytostné sféry zájmu proniká regionální rival Turecko. Že se hned nepostavilo za Armény, to mne nepřekvapilo. Jeho pozice nikdy nebyla zdaleka tak jednoznačná, jako turecká politika. A také bych nezapomínal na skutečnost, že Rusko nemá příliš zdrojů na další větší konflikt. Sankcemi je vyčerpáno více, než se snaží tvářit. Režimu regulérně chybí peníze.

Rubriky: Dokumenty | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem ROZHOVOR s politologem Tomášem Šmídem o historii a současnosti konfliktu o Náhorní Karabach

Centrum studií genocid Terezín: ČR by měla odsoudit agresivní politiku Turecka

Bude se tragická minulost roku 1915 opakovat? „V hrůze z masakrů v Arménii“, titulní strana francouzského magazínu Lectures Pour Tous, 1. září 1916. Z výstavy Genocida Arménů: titulní strany světového tisku Muzea arménské genocidy v Jerevanu.

Centrum studií genocid Terezín spolu s bezpečnostními experty vyzývají nejvyšší ústavní činitele České republiky, aby odsoudili agresivní zahraniční politiku Turecka a iniciovali kroky, které povedou k okamžité prevenci masového násilí na arménském civilním obyvatelstvu Náhorního Karabachu ze strany Ázerbájdžánské republiky. „Ve světle aktuálních událostí nastal čas k přehodnocení postoje vlády a dalších institucí České republiky. Nedovolte, vážení ústavní činitelé, dalšímu opakování genocidních hrůz,“ píše se mj. ve výzvě adresované prezidentu republiky, předsedům obou komor Parlamentu a předsedovi vlády.

Rétorika i konkrétní činy tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana podle autorů výzvy porušují mezinárodní právo a ohrožují existenci celých státních útvarů. Historické reminiscence osmanské expanzivní politiky spolu s popíráním genocidních událostí na území Osmanské říše během první světové války představují nebezpečí pro menšiny a národy žijící v oblastech strategického zájmu Turecka ve Středomoří, na Blízkém východě a na Kavkaze. Těmto skupinám by podle autorů výzvy měla být poskytnuta mezinárodní ochrana, což je podle nich také zcela v souladu hned se dvěma rezolucemi, které Parlament ČR v minulosti přijal, a které odsuzovaly veškerou formu genocidního násilí kdekoli na Zemi.

„Již několik let s velkým neklidem pozorujeme vzrůstající tendence návratu genocidních myšlenek tureckého vedení. Historická zkušenost ukazuje, že ten, kdo spáchání genocidy popírá a zamlčuje, je připraven ji kdykoli opakovat,“ píší autoři ve výzvě českým ústavním činitelům s tím, že ambivalentní postoj Západu k politice Turecka je podle nich nadále neakceptovatelný. „Osud židovského obyvatelstva Evropy ve čtyřicátých letech 20. století, tragické události v bosenské Srebrenici či africké Rwandě a celá řada dalších historických či současných epizod masového násilí mají své kořeny v selhání mezinárodního společenství. Nedovolte, vážení ústavní činitelé, dalšímu opakování genocidních hrůz,“ uzavírají autoři výzvy.

PLNÉ ZNĚNÍ VÝZVY

Prezident České republiky Miloš Zeman

Předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radek Vondráček

Předseda vlády České republiky Andrej Babiš

 

V Terezíně 7. října 2020

Věc: Výzva Centra studií genocid Terezín nejvyšším ústavním činitelům České republiky

Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády,

obracíme se na Vás v souvislosti s pokračující eskalací konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu a dopady zahraniční politiky Turecké republiky.

V duchu Ústavy ČR, demokratických tradic meziválečné Československé republiky, rezolucí Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR odsuzující genocidní násilí kdekoli na Zemi a závazných norem mezinárodního práva, zejména Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, Vás vyzýváme k:

  • Jednoznačnému uznání historických událostí první světové války, kdy došlo v důsledku nacionalistické politiky mladotureckého režimu ke spáchání genocidy arménských, řeckých a asyrských křesťanů na území Osmanské říše;
  • Poskytnutí mezinárodní ochrany etnickým a náboženským skupinám ohrožených genocidní a extremistickou politikou v oblasti Středomoří, Blízkého Východu a Kavkazu;
  • Iniciování kroků, které na poli mezinárodní diplomacie povedou k okamžité prevenci masového násilí na arménském civilním obyvatelstvu Náhorního Karabachu a k mírovému řešení konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií;
  • Jednoznačnému odsouzení agresivní zahraniční politiky Turecka, kterou ohrožuje jak spojence v NATO, členské státy EU, tak i další země;
  • Uskutečnění konkrétních kroků vůči nedemokratickým režimům Turecka a Ázerbájdžánu, tak, aby Česká republika jako demokratická země Evropy tyto zločinné režimy svou politikou přestala legitimizovat.

Signatáři Výzvy:

Mgr. Šimon Krbec, zakladatel a výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín

PhDr. Petr Šulc, historik a předseda správní rady Centra studií genocid Terezín

Mgr. Pavel Chalupa, zakladatel a umělecký ředitel Centra studií genocid Terezín

Mgr. Josef Kraus, PhD., politolog a bezpečnostní expert

Mgr. Tomáš Šmíd, PhD., politolog a bezpečnostní expert

 

Zdůvodnění Výzvy:

Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády,

Dne 27. září 2020 v ranních hodinách zahájily ozbrojené síly Ázerbájdžánské republiky rozsáhlé vzdušné, raketové a pozemní útoky podél tzv. kontaktní linie v oblasti Náhorního Karabachu, kde žije početná arménská komunita. Útok na karabašskou enklávu přichází v době, kdy mezinárodní společenství zprostředkovalo k letitému sporu o Náhorní Karabach mírové rozhovory v rámci tzv. Minské skupiny. Agrese Ázerbájdžánu – podle dostupných indicií dlouho připravovaná – je tak jednoznačným popřením snah o urovnání mezietnického konfliktu, který má své kořeny v hluboké minulosti.

Na aktuální situaci je znepokojující nejen intenzita útoků ze strany Ázerbájdžánské republiky, ale i otevřené zapojení a rétorika Turecké republiky, která ústy svého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana vyjádřila podporu ázerbájdžánskému útoku na arménské civilní obyvatelstvo Náhorního Karabachu. Podle ověřených zpráv a nezávislých zdrojů je ázerbájdžánský útok veden nejen na vojenské cíle, ale i civilisty – a to prostřednictvím nedovolených prostředků jako jsou kazetové bomby. S ohledem na povahu režimů a státních zřízení vládnoucích v Ázerbájdžánské a Turecké republice (jedná se fakticky o diktatury, které své občany perzekuují vězněním, mučením a dalšími represemi) je navíc otázkou, k jakým represáliím by vůči civilnímu arménskému obyvatelstvu došlo v případě, že by území Náhorního Karabachu bylo dobyto ázerbájdžánskými vojsky s podporou Turecka.

Je všeobecně známým faktem, že arménská menšina byla jednou ze skupin, která v historii čelila nevybíravé genocidní politice ze strany Osmanské říše a později i nástupnické Turecké republiky. Tato tragická minulost je dodnes součástí oficiální popíračské politiky Turecka, které zodpovědnost i samotné historické skutečnosti genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů odmítá uznat. Je to přitom turecký prezident Erdoğan, který v posledních několika letech obnovil rétoriku osmanské expanze. Jeho slova doprovázejí kontroverzní činy, kterými porušuje mezinárodní právo a ohrožuje existenci celých státních útvarů. Ať se jedná o turecké angažmá v Libyi, útoky na Kypr a Řecko, politiku teroru vůči kurdské menšině v Turecku, perzekuci politických odpůrců (vnitřních nepřátel), vojenskou anexi části Sýrie nebo podíl na aktuálním útoku na arménské civilní obyvatelstvo – veškeré tyto akty jsou jednoznačným dokladem o vzrůstající agresivní zahraniční politice Turecka.

Historické reminiscence osmanské expanzivní politiky jsou nebezpečím hned z několika důvodů. Sen o obnově Osmanské říše je paralelou k vizi tzv. panturkické říše, o kterou usilovali turečtí nacionalisté v období před a během první světové války. Oběťmi této politiky bylo přibližně 1,5 milionu vyvražděných arménských, řeckých a asyrských křesťanů, zničená města, kláštery, kostely a celé kulturní celky. Již několik let s velkým neklidem pozorujeme vzrůstající tendence návratu genocidních myšlenek tureckého vedení. Historická zkušenost ukazuje, že ten, kdo spáchání genocidy popírá a zamlčuje, je připraven ji kdykoli opakovat. Symbolickým vyjádřením tohoto návratu do minulosti je výrok předsedy tureckého úřadu pro náboženské záležitosti Ali Erbase z letošního července, který během modliteb v původně křesťanském chrámu Hagia Sofia v Istanbulu prohlásil: „Sultán Mehmed dobyvatel věřil, že tento chrám bude mešitou až do soudného dne. Podle našeho přesvědčení je tento základ nedotknutelný. Kdokoliv se ho dotkne, shoří. Každý, kdo se postaví proti tomuto dědictví, bude proklet!“ Je tragickou skutečností, že autor tohoto skandálního nenávistného výroku je oficiálním představitelem členského státu Severoatlantické aliance. Tedy mezinárodního vojenského paktu stojícího na principu společné touhy jeho členů „žít v míru se všemi národy a všemi vládami“.

Vážení ústavní činitelé,

poslanci a senátoři Parlamentu ČR v nedávné době přijali dvě rezoluce odsuzující zločiny proti lidskosti páchané nacisty v letech druhé světové války na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu i genocidu Arménů a dalších náboženských a etnických skupin na území Osmanské říše v letech první světové války. Poslanecké i senátní usnesení výslovně odsoudilo „jakékoliv další genocidní násilí páchané kdekoli na Zemi“ a vyzvalo mezinárodní společenství k účinné spolupráci při prevenci porušování lidských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky.

Reakce Vlády České republiky byla jak v případě poslanecké, tak i senátní rezoluce velmi odměřená. Ministři zahraničí Lubomír Zaorálek a Tomáš Petříček buď zpochybnili závaznost parlamentních usnesení nebo dokonce jeho obsah, jak tomu bylo v případě ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který letos v červnu prohlásil, že „usnesení přijaté Senátem neodráží vládní pozici k tragickým událostem v Osmanské říši, při nichž bylo v letech první světové války a počátkem 20. let 20. století zavražděno více než milion Arménů.“

Jsme toho názoru, že ve světle aktuálních událostí nastal čas k přehodnocení tohoto postoje vlády a dalších institucí České republiky.

Současná zahraniční politika Turecké republiky má závažně lidskoprávní a humanitární následky. Je vedena nenávistnými výpady vůči menšinám a malým národům v oblastech strategického zájmu Turecka. Vojenské akce, které jsou porušením mezinárodního práva, ohrožují civilní obyvatelstvo. Turecké vedení se nijak netají ambicemi, které jsou prakticky identické s expanzivní politikou osmanské říše a mladotureckého nacionalistického režimu. O tom, že prezident Erdoğan nezná ve svých myšlenkách a záměrech hranic, svědčí jeho nedávný výrok: „Jeruzalém je náš.“  

Ambivalentní postoj Západu k politice Turecka, jakož i konání Evropské unie a Severoatlantické aliance, je nadále neakceptovatelný. Osud židovského obyvatelstva Evropy ve čtyřicátých letech 20. století, tragické události v bosenské Srebrenici či africké Rwandě a celá řada dalších historických či současných epizod masového násilí má své kořeny v selhání mezinárodního společenství. Nedovolte, vážení ústavní činitelé, dalšímu opakování genocidních hrůz.

Text výzvy ke stažení: Dopis_ustavni_cinitele_CSGT_07102020

Tisková zpráva ke stažení: Tiskova_zprava_Vyzva_CSGT_08102020

Potvrzení přijetí Výzvy:

Rubriky: Dokumenty | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Centrum studií genocid Terezín: ČR by měla odsoudit agresivní politiku Turecka