Vlak Lemkin za dva roky navštívilo přes 20 tisíc lidí a více než 160 škol různých zaměření. Během páté trasy míří do dalších čtyř krajů

Speciální projekt Centra studií genocid Terezín od roku 2023 navštívilo přes 14 000 lidí a 6 500 žáků základních a studentů středních škol. Na své cestě po českých krajích veřejnost seznamuje s osobností Rafaela Lemkina a významem mezinárodního práva pro prevenci genocidního násilí. Letos v červnu během páté trasy Vlak Lemkin navštíví Vysočinu, Pardubický kraj, Olomoucký kraj a Moravskoslezský kraj.

Od roku 2023 Vlak Lemkin zastavil ve 25 městech a 10 krajích a stal se unikátní platformou pro diskusi o lidských právech a genocidním násilí. Potvrzuje to mimo jiné také vysoký zájem ze strany veřejnosti i pedagogů: „Účast škol a celková návštěvnost výrazně překročila naše původní cíle. Díky podpoře našich partnerů se v české společnosti podařilo zvýšit povědomí o osobnosti a díle Rafaela Lemkina a možnostech, jak lidstvo může v budoucnu zabránit hrůzným zločinům spáchaných na civilních obětech kdekoli na Zemi,“ říká k úspěchům projektu Šimon Krbec, ředitel Centra studií genocid Terezín.

Již pátou trasu Vlak Lemkin zahájí v pondělí 2. června na nádraží v Jihlavě, kde bude přistaven do soboty 7.6. Z Jihlavy se přesune na hlavní nádraží v Pardubicích (9.6. – 14.6.), následovat budou zastávky na hlavním nádraží v Olomouci (16.6. – 21.6.) a v Ostravě-Svinově (23.6. – 28.6.). Pátou trasou tak Vlak Lemkin dokončí svou pouť po všech krajích České republiky.

Veřejnosti bude otevřen zdarma denně od 15:00 do 19:00, o sobotách již od 11:00. Na prohlídku není potřeba se objednat.

Vlak Lemkin nese jméno po Rafaelu Lemkinovi, polském právníkovi židovského původu, autorovi právní a vědecké koncepce pojmu genocida.

Ve čtyřech tzv. služebních vagonech ČD CARGO se veřejnost seznámí s příběhem Rafaela Lemkina a nejvýznamnějšími případy genocid 20. století. Multimediální program představuje mimo jiné příběh Aurory Mardiganian a němého filmu o genocidě Arménů během první světové války, stručnou historii hladomoru na Ukrajině ve 30. letech 20. století, krátký film Hlasy z nenávratna natočený v prostorách terezínského ghetta, či fotografie renomovaného fotografa Antonína Kratochvíla ze Rwandy z roku 1994, kdy v této středoafrické zemi došlo ke genocidě až 800 tisíc mužů, žen a dětí menšinové etnické skupiny Tutsiů.

Vzdělávací program pro žáky 8. a 9. tříd základních škol a žáky středních škol zahrnuje kromě multimediálního programu i závěrečnou diskusi se školiteli Centra studií genocid Terezín v tzv. konferenčním vagonu ČD CARGO. Žáci se dozvědí, co je genocida a proč lidé v minulosti a současnosti páchali a páchají masové násilí, kdo byl autor pojmu genocida a jaké byly jeho osobní motivy, jaké byly hlavní příčiny a důsledky nejvýznamnějších genocid 20. století a jak lze genocidám zabránit prostřednictvím mezinárodního práva. Vzdělávací program pro školy lze objednat ve všední dny mezi 8:00 až 15:00 na lemkin@studiagenocid.cz nebo telefonním čísle 773 937 864. Vzdělávací program je zdarma.

Téma vzbudilo zájem ve školách

Velkého ohlasu se projektu dostalo právě u pedagogů základních a středních škol, kteří spatřují velký přínos zejména v propojení témat do souvislostí. „Komunikace tématu historie a prevence genocidního násilí patří mezi nejnáročnější pedagogické výzvy. To, že se ředitelé a učitelé z téměř 160 škol v České republice této výzvy nezalekli a přivedli své žáky na železniční stanice v deseti krajích, nám dává velkou naději do budoucích let. Těší nás také, že se program o historii a prevenci genocid dostal v takové míře i ke studentům ze středních škol, kteří výuku dějepisu nemají vůbec, či jen okrajově. A to považuji za jeden z hlavních úspěchů projektu Vlaku Lemkin,“ dodává ke spolupráci se školami ředitel Centra studií genocid Terezín.

Učitelé mimo jiné ocenili i pojetí multimediální výstavy a podobu nákladních vagónů: „Projekt Vlak Lemkin považuji za velmi zdařilý počin. Je důležité, aby se žáci v rámci vzdělávání seznámili s osobností Rafaela Lemkina i genocidami 20. století,“ říká k výstavě Mgr. Markéta Břustková ze základní školy Kunovice Červená cesta a dodává: „Líbilo se mi zejména umělecké ztvárnění interiérů vagónů, díky kterému žáci lépe pochopí váhu zrůdností, jenž je lidstvo schopno. Velmi působivý je i film Hlasy z nenávratna přibližující citlivým způsobem hrůzy terezínského ghetta.” Stejného názoru je také Mgr. Petr Půda z Masarykova gymnázia Plzeň: „Ve třech vagónech speciálního vlaku jsme zhlédli hned několik silných filmových snímků k tomuto tématu, abychom si o všech mohli v posledním vagónu popovídat. Děkujeme Centru studií genocid Terezín za poutavých 90 minut.“ Zájem vzbudil i u žáků a studentů. „Líp jsme se mohli vžít do děje díky vagónům, ve kterých jsme seděli. Právě v podobných vagónech převáželi Židy do koncentračních táborů,” říká Simona, žákyně 9. třídy ZŠ Kunovice Červená cesta.

Více o projektu

Smyslem projektu Vlak Lemkin je zabránit politickým a sociálním tendencím, které prostřednictvím rasisticky, fundamentalisticky a antisemitsky zaměřených skupin a hnutí posilují nárůst nenávisti a násilí ve společnosti. Autory projektu Vlak Lemkin jsou Šimon Krbec a Pavel Chalupa. Hlavním partnerem jarní trasy 2025 je společnost ČD CARGO. Partnery jsou společnosti ČEPRO a České dráhy. V letech 2023-2024 byly partnery projektu též společnosti CARBOSPED a AŽD Praha. Jarní trasa Vlaku Lemkin 2023 se uskutečnila díky podpoře Středočeského kraje.

Více informací o projektu ZDE.

Železniční stanice Páté trasy Vlaku Lemkin – jaro 2025

2.6. – 7.6. Jihlava (3. nástupiště)

9.6. – 14.6. Pardubice-hlavní nádraží (1. nástupiště)

16.6. – 21.6. Olomouc-hlavní nádraží (prodloužené nástupiště 1a)

23.6. – 28.6. Ostrava- Svinov (1. nástupiště)

Rubriky: Aktivity, Média, Novinky | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vlak Lemkin za dva roky navštívilo přes 20 tisíc lidí a více než 160 škol různých zaměření. Během páté trasy míří do dalších čtyř krajů

BLOG: Holocaust se ztrácí z paměti

Dnes si připomínáme Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Před 80 lety Rudá armáda osvobodila polské město Osvětim i s přilehlým komplexem nacistických koncentračních táborů.

Autor textu: Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín

Text původně vyšel 27. ledna 2025 v deníku Mladá fronta DNES a v on-line deníku Lidovky.cz

Tak jako na dalších místech Evropy, jež spojenecké armády osvobozovaly od německé okupace, skončilo nepředstavitelné utrpení porobených národů. Osvobození se v okolí Osvětimi dočkalo i 7 000 vězňů koncentračních táborů, kteří již nebyli schopni deportací před postupující Rudou armádou a nacisté je jednoduše nestihli pozabíjet. V tomto smyslu měla osvětimská vojenská operace mimořádný význam: nacisté totiž přišli o své nejdůležitější centrum tzv. konečného řešení židovské a romské otázky, jak Němci obludně nazvali plán zničení Židů a Romů na okupovaných územích.

Vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (česky Osvětim-Březinka), kde nacisté povraždili milion Židů, nebyl prvním místem, kde se sovětští vojáci seznámili s důsledky nacistické genocidní politiky. Již v červenci 1944 Rudá armáda poprvé zdokumentovala princip masového vraždění v osvobozeném táboře Majdanek na předměstí Lublinu v dnešním východním Polsku.

Ještě předtím byly částečně odhaleny zločiny nacistů a jejich kolaborantů během tzv. východního tažení Německa na území Sovětského svazu, kdy speciální bezpečnostní oddíly organizovaly masové popravy s celkovým počtem obětí přibližně dvou milionů Židů. Tato fáze genocidy, kterou později Patrick Desbois příznačně nazval „holocaustem pomocí kulky“, byla neblahou předzvěstí likvidace židovského obyvatelstva v táborech smrti.

Po Osvětimi-Březince následovalo osvobození dalších koncentračních, pracovních a tranzitních táborů, kterých nacisté po Evropě zřídili tisíce. Téměř dokonalý „systém“ na zneužití lidské síly pro průmyslovou válečnou výrobu, věznění a mučení politických oponentů a odbojářů, masové sterilizace, provádění děsivých lékařských pokusů na lidských bytostech, nehumánní zacházení s válečnými zajatci a konečně systematické vraždění mužů, žen a dětí vybraných skupin obyvatel, se ve svém hrůzném rozměru začal odkrývat právě až na přelomu let 1944 a 1945.

Teprve hmatatelné důkazy usvědčily nacisty z válečných zvěrstev. Odkrývání pravdy výrazně napomohly poválečné soudní tribunály s nacistickými pohlaváry a veliteli koncentračních táborů. Jejich účelem nebylo jen potrestat pachatele válečných zločinů, ale i zdokumentovat prostředky a metody, jež používali vedoucí nacisté v plánu ovládnout svět.

Postavit pachatele před soud

Na rozdíl od situace po první světové válce, kdy mezinárodní veřejnost zločiny masového násilí téměř vymazala z paměti, se vítězným mocnostem podařilo něco do té doby v dějinách lidstva nevídaného: postavit strůjce a vykonavatele holocaustu před spravedlivý soud. Odsouzení pachatelů a všeobecné povědomí o nacistických zvěrstvech v Osvětimi a dalších táborech bylo impulzem pro vytvoření právního systému ochrany civilistů a ohrožených skupin kdekoli na světě.

Bezprostředně po skončení norimberského tribunálu polsko-židovský právník Rafael Lemkin začal na půdě nově vytvořené Organizace spojených národů prosazovat mezinárodní úmluvu o genocidě – tedy zločinu úmyslného ničení národních, etnických, rasových a náboženských skupin jako takových, který Lemkin definoval během druhé světové války v emigraci v USA. Úmluva o genocidě, přijatá Valným shromážděním OSN v prosinci 1948, se stala základem prevence zločinu masového vyhlazování.

Přijetí této revoluční právní normy by bez dokumentace nacistických zločinů nebylo možné. Na rozdíl od roku 1933, ve kterém Lemkin neúspěšně navrhoval mezinárodně-právní ochranu ohrožených národnostních skupin obyvatel a jejich kultur (a v Polsku byl za to antisemitským tiskem dokonce obviněn z „nadržování židovské rase“), bylo mezinárodní společenství připraveno vytvořit nástroje nezbytné pro trestání pachatelů masového násilí a předcházení nejzávažnějším zločinům podle mezinárodního práva.

Lidstvo v tragickém příběhu Osvětimi zkrátka došlo do bodu, kdy zločin masového násilí již nebylo možné dále ignorovat. Norimberský tribunál otevřel cestu k dalším právním definicím kolektivního násilí. Již Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 předpokládala vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu zodpovědného za stíhání a trestání pachatelů genocidy. K jeho vytvoření došlo až o padesát let později, zejména v důsledku studené války. Tzv. Římský statut z roku 2002 vymezuje trestné činy genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinu agrese a potenciálně chrání před jejich spácháním kohokoli kdekoli na planetě. Nic z toho by nebylo možné bez tragické zkušenosti holocaustu.

Dnes, po 80 letech, je tato zkušenost relativizována. Zpochybňování či přímo popírání holocaustu se stalo běžným nástrojem politického boje a rétoriky. Mezinárodní právo a jeho instituce – včetně Mezinárodního trestního soudu – jsou místo dalšího růstu a rozvoje terčem nevybíravého politického tlaku, a to již i ze strany představitelů některých demokratických států. Ve jménu a zájmu rostoucího extrémního nacionalismu, mocenských ambicí a v důsledku a pod vlivem všeobecně rozšířených dezinformací se pracně vybudovaný systém prevence masového násilí pomalu rozpadá.

Do značné míry je tento proces fascinující. O tom, co může následovat, pokud systém mezinárodního práva a ochrany národních, etnických nebo náboženských skupin selže, totiž nemusíme příliš spekulovat. O tom jsme z historie poučeni velmi dobře.

Rubriky: Blog, Média | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BLOG: Holocaust se ztrácí z paměti