Před 80 lety, 20. ledna 1942, se ve Wannsee na jihozápadním okraji Berlína konala koordinační schůzka vysokých představitelů nacistického režimu, kteří zde projednali administrativní a organizační postupy tzv. konečného řešení židovské otázky.
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 20. ledna 2022 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES a na serveru iDnes
Na snímku vila ve Wannsee na jihozápadním okraji Berlína, kde se 20. ledna 1942 uskutečnila koordinační schůzka k tzv. konečnému řešení židovské otázky. Dnes je v objektu umístěn památník a vzdělávací centrum
Za účasti špiček SS (jednání osobně řídil šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhard Heydrich) a významných představitelů německého státu i nacistické strany byla výsledkem „konference“ dohoda o koordinaci při naplňování plánu fyzické likvidace milionů Židů na území Evropy. Z jednání se dochoval písemný záznam včetně seznamu zemí Evropy s 11 miliony Židů určených k tzv. konečnému řešení.
Během jednání byla diskutována otázka „evakuací“ (eufemismus pro fyzické vyhlazení), využití tranzitních ghett včetně Terezína a dalších detailů masové likvidace. Genocidní politika nacistického Německa sice již byla v té době realizována na okupovaných územích východní Evropy (v Pobaltí, v Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku), ale koordinační schůzka ve Wannsee uvedla do pohybu vraždící mašinerii napříč celou nacisty okupovanou Evropou.
Mandát k zorganizování schůzky obdržel Heydrich od říšského maršála Göringa již v červenci 1941. Schůzka pak byla původně plánována na listopad a následně na 9. prosince 1941. I tento termín byl odložen, a to kvůli vyhlášení války Spojeným státům americkým. Během tzv. konference ve Wannsee tak nepadlo „rozhodnutí o vyhlazení 6 milionů Židů“, jak se v současné době ve veřejném prostoru běžně uvádí. O tom, zda a proč mají být Židé vyhlazeni, se na schůzce vůbec nediskutovalo. Její účastníci řešili „pouze“ právní, kompetenční a organizační otázky pro provedení tohoto úkolu.
Začátek konečného řešení
Rozhodnutí o tzv. konečném řešení učinil někdy v průběhu roku 1941 Adolf Hitler. Významnou roli v tom hrála červnová invaze Německa do Sovětského svazu, její neúspěch a již zmíněné rozšíření válečných nepřátel Německa o USA. Původní záměry nacistů vysídlit „neárijské“ etnické skupiny do východní Evropy se staly vzhledem k neúspěchu operace Barbarossa nerealizovatelné. Válka na všech frontách si také vyžádala mohutnou mobilizaci německého válečného průmyslu, který potřeboval nejen nerostné bohatství, ale i otrockou pracovní sílu. To vše vedlo k výrazné radikalizaci genocidní politiky nacistického Německa vůči ideovým a rasovým nepřátelům.
Historik David Cesarani v knize Konečné řešení odkazuje k několika setkáním mezi 7. a 18. prosincem 1941, během nichž Hitler nejvyšším představitelům nacistické strany sdělil svůj záměr „ztrestat Židy“ již během války a nečekat na možnost jejich „vypuzení“ z německého životního prostoru až po jejím skončení. Svědčí o tom zápisky a informace Josepha Goebbelse a Hanse Franka z Hitlerova setkání s regionálními stranickými šéfy nebo komunikace Alfreda Rosenberga o osobním jednání s Hitlerem.
Vše zkrátka hovoří pro to, že o tragickém osudu Židů bylo rozhodnuto nejpozději do poloviny prosince roku 1941. Význam schůzky ve Wannsee z ledna 1942 tak spočívá především v dochované dokumentaci. Zápis z jednání je nezvratným důkazem o probíhající genocidní politice nacistického Německa, deklarovaném záměru Německa zničit židovskou populaci v Evropě a o zapojení nejvýznamnějších složek státního aparátu do tzv. konečného řešení. Jinými slovy – schůzka potvrdila, že se vyhlazování Židů stalo definitivní součástí německého válečného úsilí.
Rizika příběhu o Wannsee
Nepřesný obraz této historické události, který je v současnosti čas od času předkládán prostřednictvím populární kultury, ale i některými médii, však zároveň klade otázku, do jaké míry je současný svět připraven na dezinterpretaci dějin holokaustu. Záměrně nebo i v dobré víře je konference ve Wannsee představována jako faktický počátek holokaustu. Tento omyl skrývá řadu rizik.
Představa bezcitných, nezúčastněných byrokratů, kteří během necelých dvou hodin banálně rozhodnou o vyvraždění milionů lidských bytostí, je lákavým a zjednodušujícím vysvětlením příčin holokaustu. Ty jsou pochopitelně mnohem složitější, a to jak z historického, tak i sociálně-psychologického hlediska. Jejich pochopení přitom může zásadním způsobem přispět k prevenci genocidního jednání v budoucnu.
Dalším důsledkem je dlouhodobé snižování významu obětí tzv. holokaustu kulkou – genocidní politiky Německa během invaze do Sovětského svazu, která začala více než půl roku před schůzkou ve Wannsee. Není jistě náhodné, že v současném obecném povědomí západního světa jsou za místa vraždění Židů považovány vyhlazovací tábory Osvětim, Majdanek a Treblinka. Stovky míst masakrů na území Ukrajiny, Běloruska a pobaltských zemí, kde zahynuly až dva miliony Židů v nepředstavitelných masakrech převážně střelnými zbraněmi, buď nejsou známy vůbec, nebo o nich panuje značně zkreslená představa.
A v neposlední řadě může konference ve Wannsee vyvolávat mylné představy o rozhodovacích mechanismech třetí říše a zodpovědných vinících holokaustu. To vše skrývá značné riziko v současném světě, který je v různých oblastech čím dál intenzivněji ovlivňován dezinformacemi a pseudovědeckými teoriemi.
