Arménie jako vůbec první státní útvar na světě přijala křesťanství. Potom dlouhá staletí žili Arméni jako úspěšná, ale utlačovaná menšina v rámci Osmanské říše. V roce 1915 jich nacionalistický turecký režim vyvraždil téměř 1,5 miliónu. Dodnes moderní Turecká republika tyto události odmítá uznat za genocidu. V současnosti Arméni opět utíkají před masovým násilím, tentokrát z válečné Sýrie. O historickém osudu tohoto křesťanského národa a současné politické situaci v regionu hovoří v rozhovoru pro server archeologiezla.cz Dr. HAYK DEMOYAN (40), ředitel Muzea arménské genocidy v Jerevanu a státní sekretář pro připomenutí sta let genocidy. V Praze se jako instruktor podílel na realizaci kurzu „Studia genocid a masového násilí“, který vloni vůbec poprvé otevřela Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Autor rozhovoru: Šimon Krbec
Podle arménské wikipedie Miloš Zeman v lednu 2014 označil masakr Arménů za genocidu. Setkal jste se s Milošem Zemanem?
Setkal. Byla to nezapomenutelná chvíle, protože to bylo nedlouho poté, kdy váš prezident poprvé z českých politiků použil termín genocida. (Slova Miloše Zemana z tiskové konference v reportáži RFE/RL, čas 4:36 – pozn. red.)
Kardinál Duka zase vloni daroval arménské církvi do užívání kostel sv. Ducha v centru Prahy.
Vím, že arménská komunita žijící v Česku je tímto darem nadšena. Stejně jako byla nadšena připomínkou sta let od genocidy Arménů, kterou kardinál Duka loni v dubnu zorganizoval v katedrále svatého Víta.
Arménská komunita v České republice je poměrně mladá. Ve světě ovšem žijí Arméni v diaspoře již dlouhá léta. Jak a proč vůbec komunity Arménů v Evropě, Austrálii a Americe vznikly?
Arméni jsou přirovnáváni k Židům. Tam, kde se usadili, jsou dobře integrováni v místní ekonomice, sociálním životě, kultuře, sportu i sdělovacích prostředcích. Migrace z historické Arménie začaly již ve středověku v důsledku invazí cizích vojsk a nekonečné řady válečných konfliktů. Nejrozsáhlejší migrační vlna ovšem vznikla jako důsledek masového vyvražďování Arménů v Osmanské říši, které vyvrcholilo genocidou během první světové války. Během ní zahynulo až 1,5 miliónu mužů, žen a dětí. Jednalo se o nucenou migraci těch, kteří tuto genocidu přežili. Do Čech a na Moravu začali Arméni přicházet po rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech minulého století.
Proč je arménská diaspora tak úspěšná, zejména ve Francii a USA? Potomky Arménů jsou celosvětové celebrity jako je zpěvačka Cher, pilot F1 Alain Prost, muzikant Charles Aznavour, tenista Andre Agassi nebo spisovatel William Saroyan.
Arméni na sobě vždy tvrdě pracovali, snažili se o pokrok a rozvíjet své úspěchy.
Dostali Arméni podporu státu – například ve Francii po první světové válce?
Francie především tyto migranty ochotně přijala a nevydala je zpět do Osmanské říše, respektive Turecka. Arméni dostali šanci se rozvíjet, zejména v Marseille, kde se usadily první vlny arménských migrantů. Ve dvacátých letech, kdy Arméni prchali před kemalistickým režimem, Společnost národů velmi významně podporovala uprchlíky. Tisíce Arménů získaly tzv. Nansenův pas – pojmenovaný podle Fridtjofa Nansena, vysokého komisaře Společnosti národů pro uprchlíky, který jednotlivé země vydávaly lidem na útěku. V meziválečném období většina Arménů ve Francii pracovala v dělnických profesích v průmyslových podnicích za nízké mzdy. Úspěch přišel prací.
Jaké bylo postavení Arménů jako minority v Osmanské říši před první světovou válkou?
Osmanská říše byla založena na islámu a právu šaría. Křesťanům – nezáleželo na tom, zda Arménům či Řekům – nebylo dovoleno nosit zbraň nebo jezdit na koni. Byl-li křesťan zabit muslimem, vraha nikdy neodsoudili. Když křesťanské ženy a děti unesli, nikdo se o ně nezajímal. I v této situaci, kdy bezpečnost nebyla garantována, Arméni vytvářeli efektivní kulturní a vzdělávací systémy a byli úspěšní v obchodu. 40 procent vnitřního a 20 procent vnějšího obchodu říše byly v rukou Arménů. V 19. století se Osmané pokusili o reformy, včetně zabezpečení práv pro křesťany. Ale tyto reformy měly malý pokrok, který nezměnil celkový obraz říše. Jiná situace byla v Istanbulu, ve městě blíže k Evropě, kde reformy byly rychlejší. Turci tolerovali Armény i Řeky, dovolovali jim držet vysoké pozice ve státní správě. Několik ministrů dokonce bylo arménského původu. Arméni v Istanbulu tvořili jeden z významných modernizačních elementů celé říše.
Lze tedy říct, že Arméni byli v Osmanské říši diskriminováni?
Jestliže Rusko bylo vězením národů, Osmanská říše byla jejich hřbitovem. Protože na konci Osmanské říše počátkem 20. století byli zničeni všichni domorodí obyvatelé – Arméni, Řekové, Jezídové i Asyřané. Všichni původní obyvatelé žijící na tomto území tisíce let.
Genocida roku 1915 ovšem byla dílem nacionalistické strany Mladoturků, která se k moci dostala svržením sultána …
… přesně v roce 1908, krátce po prohraných balkánských válkách, které znamenaly katastrofu pro osmanské vedení. Říše ztratila řadu evropských území a její západní hranice se výrazně přiblížila k Istanbulu. Pro Osmany to byla skutečná noční můra. Války prohrané s nově vytvořenými národními státy Srbskem, Řeckem a Bulharskem vyvolaly neobvyklou vlnu strachu uvnitř Osmanské říše.
Kdo byli Mladotruci?
Jednalo se o reformní hnutí, z něhož vzešla strana Jednoty a pokroku – později zodpovědná za genocidu roku 1915. Mladoturci byli původně vojenští lékaři a příslušníci vojenské elity. V pozadí mladotureckého hnutí byl především militarismus.
Byli Mladoturci inspirováni evropským nacionalismem 19. století?
Mladotruci přijali celou řadu rasových teorií, používali lékařskou terminologii rasové biologie. V různých spisech můžeme nalézt označení osmanských křesťanů jako mikroby, krysy, psi nebo bakterie. Například Behaeddin Shakir, jeden ze zakládajících členů strany Jednoty a pokroku, a později surový pachatel genocidy, napsal knihu o tom, jak zničit lidské embryo před jeho narozením.
Původním cílem mladotureckého hnutí ovšem byly reformy, sekularizace a demokratizace osmanské společnosti…
… a hnutí z toho důvodu podporovala i arménská menšina. Do dubna 1909, kdy v Adaně bylo povražděno přibližně 30 000 Arménů a Asyřanů. V Adaně a okolní Kilíkii žila velmi bohatá arménská komunita, která modernizovala místní hospodářství. První traktor na území Osmanské říše Arméni zakoupili v Evropě a dovezli do Kilíkie. Turci tyto „ďábelské stroje“ zničili. Obecně všechno moderní, co Arméni přivedli do Osmanské říše, bylo Turky považováno za podezřelé.
Ideologie, která definitivně vedla ke genocidě roku 1915, byl panturkismus. Kdy mladoturecká strana tuto ideologii přijala a proč?
Bylo to v roce 1913, těsně před první světovou válkou. Jejím základním principem bylo spojení všech turkických národů, to znamená národů, kteří hovoří turkickými jazyky. V nacionalistickém romantismu konce 19. století to byla idea spojení Turků od Středozemního moře přes Tatary v Rusku, Ujgury a další národy ve střední Asii až po Sibiř. Byla to bezesporu paranoidní a utopická představa, že taková říše může být vytvořena. Pro Mladoturky však představovala jeden ze způsobů, jak udržet integritu Osmanské říše a zabránit jejímu kolapsu.
Co bylo důsledkem panturkismu pro minority žijící na území Osmanské říše?
Panturkismus označoval arménskou minoritu žijící v Osmanské říši jako klín v integritě turkického světa. Minority stály v cestě tomuto cíli a musely být odstraněny.
Oficiální turecká historiografie ovšem Armény označuje především za zrádce, a tvrdí, že se jednalo o vojenský problém, protože Arméni byli během první světové války na straně ruského nepřítele. Je to pravda nebo ne?
Tato otázka není z historického hlediska správná. Na začátku války Osmané povolali 80 000 Arménů do armády. Ruských Arménů bylo v ruské armádě přibližně 8 000. Když v lednu 1915 Enver ztratil naprosto nesmyslnou operací Sarikamiš, obvinil z porážky arménské zrádce. Paradoxem dějin je, že asi 3 000 arménských vojáků, kteří byli zajati Rusy během těchto válečných operací, skončili jako váleční zajatci na Sibiři. Je však pravda, že arménské špičky vyjednávaly v důsledku politiky zaměřené proti křesťanům s ruským velením. Genocidní akce na území Osmanské říše ovšem začaly mnohem dříve, než Arméni začali bojovat na ruské straně.
Vy máte ovšem vlastní, zajímavou teorii příčin genocidy Arménů, která sahá daleko před vypuknutí první světové války.
První fází kterékoli genocidy je vyloučení, exkluze určité skupiny. Po exkluzi následuje vydírání a používání negativního označování, které má za cíl oddělit skupinu od pachatelské společnosti a ukázat její nebezpečí. Jednou z absolutně neznámých aspektů genocidy Arménů je sport a nacionalistická soutěživost. V současnosti víme velmi dobře co je sport, co jsou světová mistrovství a olympijské hry. Prostřednictvím sportu se řada zemí, zejména těch velkých, snaží ukázat svůj úspěch a postavení v mezinárodní politice. Olympijské hry v Pekingu, příprava zimní olympiády v Soči – to vše je dnes součástí globální politiky. Jedním z příkladů byla i olympiáda v Berlíně v roce 1936.
Ano, říká se tomu demonstrace síly.
V Osmanské říši nebyl sport součástí agendy státu až do začátku 20. století. Turci se tělocviku a sportu věnovali jen na vojenských školách. Oproti tomu členové menšin – zejména Řekové a Arméni – kteří navštěvovali americké, německé a francouzské školy na území Osmanské říše, kromě tělocviku také zakládali sportovní kluby. Turecké kluby, jako byl Besiktas, Galatasaray a Fenerbahce, neměly v rámci sultanátu oficiální podporu a staly se plnohodnotnými a oficiálně uznanými kluby až za mladoturecké vlády po roce 1908. Mladoturci si zřetelně uvědomovali, že pomocí tureckých sportovních klubů mohou bojovat proti úspěchům arménských a řeckých klubů, které měly mnohem větší tradici než kluby turecké. V dobovém tureckém sportovním magazínu se například můžeme dočíst, jak byli Turci velmi znepokojeni, že jako první Osmané se olympijských her v roce 1912 ve Stockholmu zúčastnili dva Arméni s podporou arménské komunity (Vahram Phapazyan and Mkrtich Mkryan; účast osmanského gymnasty na olympiádě v Londýně roku 1908 není nijak prokázána – pozn. red.). Jeden redaktor dokonce napsal: „Slzy jsou v mých očích, když vidím, že nikdo z reprezentantů našeho šlechetného národa ve Stockholmu nebyl“. Zde vidíme jasný příklad exkluze, kdy Arméni nejsou součástí onoho „my“. Dalším důkazem je oficiální nařízení mladoturecké vlády vyloučit všechny příslušníky menšin z tureckých fotbalových týmů. Mladoturci také donutili všechny členy sportovních klubů, aby vstoupili do strany Jednoty a pokroku. Obdobné paralely můžeme nalézt v třicátých letech v Německu.
Víte, kolik členů vaší rodiny zahynulo během genocidy a proč jste se vy osobně stal badatelem v oboru studií genocid?
Přesné číslo neznám. V každém případě řada členů mé širší rodiny zahynula až ve dvacátých letech, kdy kemalisté dobyli ruskou Arménii. Moje studia začala velmi blízko genocidě, mám doktorát z tureckých studií, ale začít přímo se studiem genocid bylo těžké rozhodnutí. Nakonec jsem si uvědomil, že mohu něco změnit, něco udělat.
Změnit co?
Celkové vnímání genocidy. Uvědomil jsem si, že muzeum je mocný nástroj. Je to vzdělávací prostor, který má dopad na masy, od prezidentských návštěv až po místní obyvatele. Je to nástroj, kterým můžete ukázat příběh s hlubokou znalostí problému, nikoli povrchně. Můžeme odstranit mýty a chybné interpretace. Genocida je vždy osobní, šokující, i první generace přeživších mění své příběhy.
Kdy bylo muzeum arménské genocidy v Jerevanu založeno?
V roce 1995, předtím zde byl pouze památník.
Hlavní místa genocidy roku 1915 se však nacházejí někde úplně jinde než v Arménii. Nejznámějším z nich je Deir ez-Zor v Sýrii. Co se na tomto místě před sto lety odehrálo?
Deir ez-Zor byl navržen jako konečný cíl deportací Arménů. Většina obětí zahynula během deportací samotných, ale přibližně 300 tisíc lidí, kteří přežili pochody smrti, bylo koncentrováno v táboře Deir ez-Zor. V klasickém slova smyslu se nejednalo o koncentrační tábor, ale fakticky to „koncentrák“ byl. V roce 1916 byl zaveden nový zákon, který omezoval počet Arménů v kterémkoli městě Osmanské říše na 10 procent. V roce 1916 v Deir ez-Zor byla místní turecká vláda, která se snažila situaci stabilizovat, nahrazena čečenskými komandanty. A to byla pro Armény naprostá katastrofa. Následně byly povražděny desetitisíce Arménů, celkově jich na tomto místě zahynulo 200 až 300 tisíc.
Co se na tomto místě děje dnes?
V osmdesátých letech zde byla postavena kaple zasvěcená obětem genocidy. Před dvěma lety toto místo začal okupovat Islámský stát. Islamisté kapli vyhodili do povětří. S největší pravděpodobností však byl v pozadí i turecký vliv. Dnes je z kaple ruina, stejně jako z dalších připomínek genocidy na syrském území.
Asi tak jako kdyby někdo vyhodil do povětří památník v Mauthausenu nebo Buchenwaldu.
Přesně tak. Příběh pochopitelně pokračuje v Palmýře a dalších historických místech, kde jsou ničeny nejstarší výtvory lidské kultury a civilizace.
Jak je Arménie vztažena ke konfliktu v Sýrii?
Je to velmi citlivá otázka, protože arménské komunity žijící ve velkých syrských městech byly loajální k Asadovu režimu. Nyní jsou ve velmi křehké situaci, protože po kolapsu syrského státu jsou v nebezpečném dilematu, na které straně mají být. Arméni mají velkou zkušenost z občanské války v Libanonu. Obě strany konfliktu se snaží dostat místní Armény na svou stranu, což by mohlo mít fatální následky, protože válečná fronta se neustále mění. Proto je jediným rozumným řešením neutralita.
Kolik Arménů opustilo v důsledku války Sýrii?
Z 60 až 70 tisíc Arménů žijících na území Sýrie zůstalo 10 až 15 tisíc. Ostatní zemi opustili.
Arméni jsou tedy v současnosti také uprchlíky.
Podle mezinárodního práva jsou uprchlíky ti, kteří míří do jiné země než Arménie. Znělo by bizarně být arménským uprchlíkem v Arménii. V Arménii je nyní zhruba 10 tisíc syrských Arménů, ostatní odešli do Evropy a Severní Ameriky.
Jsou i mezi migranty procházejícími Řeckem, Srbskem a dalšími evropskými zeměmi?
Ne. Zabezpečení lidé, kteří mají příbuzné v jiných zemích, nemusí být považováni za uprchlíky, protože dokáží přežít.
Jak vnímáte evropskou migrační krizi?
Záleží na hledisku. Z humanitárního hlediska se samozřejmě jedná o katastrofu, protože lidé trpí. Nikdo neví, kdy občanská válka skončí. V Asii a severní Africe jsou země, které už existují pouze na mapě, jako je Sýrie, Irák, Libye nebo Alžírsko – a v těchto zemích mohou vzniknout nové vlny, možná rozsáhlejší než ta, kterou Evropa čelí letos. Dynamika konfliktů na Středním východě není v žádném případě u konce. Bohužel. Z humanitárního hlediska by Evropa měla mít svou zodpovědnost, ale otázkou je, jak velkou “porci“ uprchlíků může absorbovat. Migranti s sebou přinášejí svou vlastní kulturu. Po celé Evropě vidíme problémy s migranty z Asie a Afriky. Dokonce i integrované komunity mají tendence si diktovat. Příkladem mohou být integrované místní samosprávy, které se staly nástrojem pro politiku původní země migrantů. Například v Belgii nebo Bulharsku, kde turecký velvyslanec hovoří ve jménu místní turecké komunity. Jsme tedy ve fázi, kdy migrace v Evropě dosáhla své kritické hranice.
Je hlavním důvodem, proč v Arménii nejsou jiní migranti než arménští, že Arménie má uzavřené hranice s Tureckem a Ázerbájdžánem?
Ne. Hlavním důvodem je, že život v Arménii je velmi tvrdý, zejména pokud musíte začít od nuly. Dalším důvodem je, že v Arménii nežijí žádné komunity, ani íránská. Jediná výraznější skupina jsou Jezídové, kteří byli také obětmi genocidy roku 1915. Jezídů žije v Arménii přibližně 50 000. Mají své školy a kostely. Arménská vláda po nedávném masakru v Sýrii nabídla Jezídům azyl.
A Kurdové?
Kurdové odešli spolu s Ázerbájdžánci.
Žijí v Arménii muslimové?
Víceméně pouze turisté a Íránci, kteří v Arménii obchodují. V Jerevanu byla nedávno zrekonstruována mešita z 18. století, do které se chodí modlit řada Íránců.
A kolik obyvatel je křesťanského vyznání?
Přibližně 99 procent.
Vidíte nějaké řešení syrského konfliktu, do kterého se nyní zapojilo několik velmocí?
Toto je velmi nebezpečná situace. Více zapojených velmocí znamená především více zájmů. A střet těchto zájmů může prodloužit syrský konflikt. O tom, jak se síly přeskupí, budeme vědět zhruba do roka. Ale co víme jistě již teď, že země je v troskách a bude trvat neuvěřitelně dlouhou dobu ji opravit. Také víme, že většina z arménských uprchlíků se do země již nevrátí, především z bezpečnostních důvodů.
Může konflikt eskalovat ve válku, která překročí hranice regionu?
Může se to samozřejmě stát, počítáme-li s různými scénáři. Jedním z takových scénářů je vytvoření samostatného kurdského státu, čemuž Turecko bude bránit všemi prostředky. Všichni si dobře vzpomínáme, jak při útoku na Islámský stát Turci raději bombardovali kurdské pozice. Turecko je skutečná výzva, protože má velkou a stále rostoucí kurdskou populaci. Do dvaceti let by poměr mezi Turky a Kurdy měl být „padesát na padesát“. A nedávné teroristické útoky v Turecku ukazují, že uvnitř země jsou významné zdroje nových konfliktů. Toto může mít katastrofální následky pro celý region, protože to může vtáhnout do hry Írán, Jordánsko, a také to může přímo ovlivnit Libanon, kde je situace také velmi křehká.
Jaké jsou vztahy mezi Arménií a Izraelem?
Stále málo rozvinuté. Situace je velmi citlivá, protože Izrael dodával vojenskou výzbroj ázerbájdžánské armádě, což vyvolalo odpor v arménské společnosti. Jakákoli dodávka Ázerbájdžánu je považována za přímé schválení nové eskalace konfliktu.
Uznává Izrael arménskou genocidu?
Ne. Několikrát byla tato záležitost diskutována v komisích izraelského parlamentu, ale pokaždé byla zamítnuta k diskuzi. To podle mého názoru vytváří nebezpečnou situaci i pro paměť holocaustu.
A je to navíc velký paradox. Na druhou stranu izraelští akademici jako například Israel W. Charny, zakladatel oboru studií genocid, významně přispěli k informování světové veřejnosti o arménské genocidě.
Nejen že arménskou genocidu uznali, ale kritizovali i politiku izraelské vlády. Její důvod je zřejmý a je to strategické partnerství s Tureckem a dobré ekonomické vztahy s Ázerbájdžánem. Politická pravda je obětována moderní politice, což může mít v budoucnu i velký vliv na připomínání holocaustu. Obzvlášť nebezpečná je politika selektivní historické paměti. Izraelci tím vlastně říkají, že vy jste jiní a my jsme jiní v naší paměti. A to je špatně.
Jaké jsou vztahy mezi židovskými a arménskými komunitami v Evropě?
Ve Francii mají tyto dvě komunity impozantní spolupráci. Ve Spojených státech záleží na tom, jaké židovské kruhy v daném místě dominují. Některé z nich mají významné pro-turecké postoje.
Nový kostel arménské církve v centru Prahy stojí symbolicky přímo naproti synagoze. Jaké můžeme očekávat vztahy mezi židovskou komunitou a komunitou Arménů, která stále roste?
Nechci užívat futuristické soudy, je to také otázka místní politiky. Je skutečně symbolické, že arménský kostel stojí vedle synagogy, protože oba národy dlouhá staletí žily mimo svůj domov vedle sebe, měly stejný osud a byly považovány za aktivní činitel v mezinárodním obchodě.
