Pojem genocida vznikl spojením řeckého podstatného jména genos (kmen, národ,
skupina) a latinského slovesa caedere (zabíjet) a označuje pokus určitého státu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Genocida je tak právním a vědeckým označením záměrného pokusu o zničení příslušníků předem vybraného národa nebo jiné skupiny nebo uvedení této skupiny do takových životních podmínek, které způsobí její úplné nebo částečné zničení.
Vznik pojmu
Autorem pojmu genocidy je polský právník židovského původu Rafael Lemkin (1900 – 1959), který začal na právní koncepci genocidy pracovat již ve dvacátých letech minulého století, kdy studoval případy masového násilí proti křesťanům v Osmanské říši během první světové války. První Lemkinův návrh právní koncepce postihování masového násilí zazněl v roce 1933 na konferenci v Madridu (tehdy pod pojmem barbarství), symbolicky ve stejném roce, kdy se Adolf Hitler v Německu chopil moci. Lemkin však mezi delegáty konference nenašel podporu.
Teprve hrůzy holocaustu a druhé světové války přesvědčily mezinárodní společenství o nutnosti právní definice zločinu genocidy. V roce 1944 Lemkin v emigraci ve Spojených státech amerických vydal své hlavní dílo „Vláda sil Osy v okupované Evropě“ (Axis Rule in Occupied Europe), první systematickou studii genocidního násilí. V knize Lemkin představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida. (Více o příběhu Rafaela Lemkina ZDE.)
V roce 1948 se skupině právníků a aktivistů kolem Rafaela Lemkina podařilo prosadit přijetí mezinárodní Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, první mezinárodní lidskoprávní úmluvy vůbec. V následujících desetiletích tuto úmluvu ratifikovalo 153 zemí (k dubnu 2022), které zahrnuly zločin genocidy do svých právních systémů.
Definice genocidy
Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy je genocida zločinem podle mezinárodního práva spáchaným v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Úmluva vymezuje následující konkrétní činy, které vedou ke spáchání genocidy:
- usmrcení příslušníků takové skupiny,
- způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny,
- úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení,
- opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí a
- násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Za trestný čin je podle znění Úmluvy kromě genocidy považováno i spolčení ke spáchání genocidy, přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy, pokus spáchání genocidy a účastenství na genocidě.
Aplikace pojmu a zkoumání genocidy
Zločin genocidy se stal součástí tzv. Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který vznikl v roce 2002 jako stálý soudní dvůr stíhající pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a od roku 2010 i zločinu agrese. Sídlo soudu je v nizozemském Haagu.
Definice genocidy podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy a Římského statutu je výchozí i pro systematické zkoumání původu, příčin a důsledků genocidního jednání v rámci mezinárodního oboru studií genocid (genocide studies). Obor vznikl v 80. letech minulého století v anglosaském akademickém prostředí a v současné době je reprezentován Mezinárodní asociací odborníků na genocidu (International Association of Genocide Scholars). Tato asociace sdružuje badatele z celého světa a vydává rezoluce k historickým i současným případům genocidního násilí. (Rezoluce ke stažení ZDE.)
Znění Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy
(Poznámka Centra studií genocid Terezín: Právní překlad do českého jazyka z roku 1949 pracuje s „polatinštěným“ termínem genocidium namísto s termínem genocida, který je součástí českého překladu Římského statutu.)
Přijata dne 9. prosince 1948 Valným shromážděním Organizace spojených národů
Smluvní strany
se zřetelem k tomu, že Valné shromáždění Organisace spojených národů prohlásilo v resoluci 96,/I ze dne 11. prosince 1946 genocidium za zločin podle mezinárodního práva, příčící se duchu a cílům organisace spojených národů a zavržený civilisovaným světem,
u vědomí, že genocidium způsobilo lidstvu ve všech obdobích dějin veliké ztráty a
v přesvědčení, že k osvobození lidstva od tak odporné metly je nezbytná mezinárodní spolupráce,
dohodly se na na těchto ustanoveních:
Čl. I Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati jej.
Čl. II V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Čl. III Trestné jsou tyto činy:
a) genocidium;
b) spolčení k spáchání genocidia;
c) přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia;
d) pokus spáchání genocidia;
e) účastenství na genocidiu.
Čl. IV Osoby, páchající genocidium nebo kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III, podléhají trestu bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky nebo osoby soukromé.
Čl. V Smluvní strany se zavazují, že učiní ve shodně se svými příslušnými ústavami nutná zákonodárná opatření, aby zajistily účinnost ustanovení této Úmluvy a že zejména stanoví účinné tresty proti osobám, spáchavším genocidium nebo kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III.
Čl. VI Osoby obviněné z genocidia nebo z kterýchkoli jiných činů vypočtených v článku III mají být souzeny příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.
Čl. VII Pokud jde o vydávání provinilců, genocidium a ostatní činy vypočtené v článku III nepokládají se za zločiny politické. Smluvní strany se zavazují povolovat vydávání v takových případech podle svého zákonodárství a podle platných smluv.
Čl. VIII Každá smluvní strana může požádat příslušný orgán Organisace spojených národů, aby v souhlase s ustanoveními Charty Organisace spojených národů učinil všechna opatření, jež by považoval za nutná k zabránění a potlačení páchání genocidia nebo kteréhokoli z ostatních činů vypočtených v článku III.
Čl. IX Spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy včetně sporů týkajících se odpovědnosti státu za genocidium nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III, předkládají se na žádost kterékoli sporné strany k projednání Mezinárodnímu soudnímu dvoru.
Čl. X Tato Úmluva, jejíž znění anglické, čínské, francouzské, španělské a ruské mají stejnou platnost, bude datována dnem 9. prosince 1948.
Čl. XI Tato Úmluva bude do 31. prosince 1949 otevřena k podpisu jménem kteréhokoli členského státu Organisace spojených národů, jakož i kteréhokoli státu nečlenského, jež Valné shromáždění pozve k podpisu. Tato Úmluva podléhá ratifikaci a ratifikační listiny se uloží u generálního tajemníka Organisace spojených národů. Počínajíc dnem 1. ledna 1950 bude moci přistoupit k této Úmluvě kterýkoli členský stát Organisace spojených národů, jakož i kterýkoli nečlenský stát, který dostane svrchu uvedené pozvání. Listiny o přístupu se uloží u generálního tajemníka Organisace spojených národů.
Čl. XII Kterákoli smluvní strana může kdykoli oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organisace spojených národů rozšířit používání této Úmluvy na všechna nebo některá území, za jejichž zahraniční styky odpovídá.
Čl. XIII Jakmile bude u generálního tajemníka uloženo prvních dvacet ratifikačních listin nebo listin o přístupu, sepíše o tom generální tajemník protokol, jehož opis zašle všem členským státům Organisace spojených národů a státům nečlenským uvedeným v článku XI. Tato Úmluva nabude účinnosti devadesátého dne ode dne uložení dvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu. Ratifikační listiny nebo listiny o přístupu došlé po nabytí účinnosti této Úmluvy, nabudou účinnosti devadesátým dnem ode dne uložení u generálního tajemníka Organisace spojených národů.
Čl. XIV Tato Úmluva platí po dobu deseti let ode dne, kdy nabude účinnosti. Zůstane v platnosti po další pětiletá období pro ty smluvní strany, které ji nevypovědí alespoň šest měsíců před uplynutím příslušného období její platnosti. Výpověď se provede písemným prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organisace spojených národů.
Čl. XV Klesne-li v důsledku výpovědí počet smluvních stran této Úmluvy pod šestnáct, pozbude Úmluva platnosti dnem, kdy poslední výpověď nabude účinnosti.
Čl. XVI Žádost o revisi této Úmluvy může kdykoli vznésti kterákoli smluvní strana písemným oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Valné shromáždění rozhodne, zda a jaká opatření nutno učinit o takové žádosti.
Čl. XVII Generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí všechny členské státy Organisace spojených národů a nečlenské státy uvedené v článku XI:
a) o všech podpisech ratifikacích a přístupech došlých podle článku XI;
b) o všech oznámeních došlých podle článku XII;
c) o dni, kdy tato Úmluva nabude účinnosti podle článku XIII;
d) o výpovědích došlých podle článku XIV;
e) o zrušení Úmluvy podle článku XV;
f) o oznámeních došlých podle článku XVI.
Čl. XVIII Originál této Úmluvy bude uložen v archivu Organisace spojených národů. Ověřené opisy Úmluvy se rozešlou všem členským státům Organisace spojených národů a nečlenským státům uvedeným v článku XI.
Čl. XIX Tato Úmluva bude v den, kdy nabude účinnosti, zapsána do rejstříku generálním tajemníkem Organisace spojených národů.
