Masové hroby, násilí vůči ženám a dětem, mučení vězňů, nedobrovolné deportace, záměrné ostřelování civilních budov. Prakticky denně přicházejí zprávy o důkazech barbarského chování ruské armády vůči ukrajinskému obyvatelstvu. Co postsovětské autoritářské vládce k masovému násilí vede?
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 12. listopadu 2022 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES
Foto: Exhumace těl v ukrajinském městě Buča, Wikimedia Commons
Putinova „denacifikační operace“ trvá již devátý měsíc a obětí zejména na straně civilistů neustále přibývá. Konec agrese je navzdory současným úspěchům ukrajinské armády stále v nedohlednu. Strategie vyčerpání ruských vojenských i ekonomických zdrojů by teoreticky mohla přinést úspěch, ale je jisté, že to bude za cenu dalších a dalších nevinných životů.
Frustrace z neúspěchu je na straně Ruské federace kompenzována odvetnými akcemi, které jsou typické spíše pro neblaze proslulé teroristické organizace. Naprosté pohrdání základními principy mezinárodního práva se v kombinaci s fanatickým nacionalismem ukazuje jako děsivá kombinace, jejímž výsledkem je pokus o zničení ukrajinského státu, jeho infrastruktury i národní identity.
Diskreditace a mezinárodní izolace ruského autoritářského režimu zatím odpovídající efekt v podobě zastavení bojů nebo alespoň zmírnění útoků vůči civilnímu obyvatelstvu nepřinášejí. Vladimir Putin zasypává raketami ukrajinská města a snaží se odříznout statisíce civilistů od zdrojů pitné vody a energií. Záměrné pokusy o ničení přírodního a kulturního bohatství ruský režim prokázal již několikrát. Destruktivní válka tak spíše bude akcelerovat, bez ohledu na kritiku mezinárodního společenství. Poslední vývoj v Moldávii navíc ukazuje, že putinské Rusko bude svou politiku agrese eskalovat i vůči dalším zemím východní Evropy.
Přirozená brutalita
Západní svět je vývojem situace zděšen. Válka na Ukrajině je všeobecně považována za nejhorší konflikt na evropském kontinentu od konce druhé světové války. Spekuluje se o duševním zdraví ruského vládce, což podporují občasné výhrůžky použití jaderných zbraní nebo útoky na ukrajinské atomové elektrárny.
Pro západoevropské politiky i jejich voliče je současná agrese na Ukrajině něco zcela nepochopitelného. Něco, co se vymyká racionálnímu politickému uvažování. Údiv se prohlubuje s každou zprávou o barbarských činech ruských vojáků, s dalším záznamem o trestných činech odporujících mezinárodnímu právu a nesmyslných signálech agresora o „ochotě jednat o míru“.
To, co se západnímu světu jeví jako čiré šílenství, je však v prostředí postsovětských států něco víceméně zcela přirozeného. Autoritářské režimy, které převážnou většinu tohoto euroasijského prostoru ovládají, jsou založeny na síle a dominanci, nikoli respektu a toleranci. Jejich principem je udržovat vlastní obyvatele i sousední státy v permanentním strachu a nejistotě, byť za cenu dočasných ekonomických ztrát.
Udržení moci je pro vládnoucí elitu prvořadý a vlastně i jediný cíl. Mezinárodní právní normy platí jen v případě, že jsou prospěšné tzv. národním zájmům. Autoritářská politika je založena na kombinaci paranoidních představ o vnějších nepřátelích a extrémní formě nacionalismu, který svou legitimitu čerpá z mýtů a legend slavné národní minulosti. Ty pochopitelně zahrnují zejména území sousedních států, čímž vzniká „přirozený“ nárok národa na tato „pradávná“ území.
Autoritářské myšlení tak úspěšně kopíruje tradice expanzivních historických říší, na které ve 20. století navázaly extrémně nacionalistické a represivní režimy. V prostředí ruské politiky posledních desetiletí jistě není náhodná „renesance“ J. V. Stalina, sovětského diktátora, který během hladomorů a represálií nechal povraždit několik desítek milionů sovětských občanů (včetně samotných Rusů) a kterého nakonec zavrhli i sovětští komunisté.
Rusové v tom však rozhodně nejsou sami. Mezinárodní organizace v posledních měsících vydávají jedno varování za druhým o eskalaci konfliktů na nejrůznějších místech bývalého Sovětského svazu. Kyrgystán, Tádžikistán, Náhorní Karabach a naposledy i Arménie, jejíž suverénní území v září ostřelovala ázerbájdžánská armáda. Rozsáhlejší agresi pravděpodobně zabránila až intervence Spojených států, jejíž čelní představitelka – předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová – ázerbájdžánské útoky ostře odsoudila během návštěvy Arménie.
Agresor, náš přítel
Je to právě případ ázerbájdžánského autoritářského režimu, který umožňuje blíže nahlédnout do mysli postsovětských vládců. Politika země s katastrofální pověstí v oblasti lidských práv a nedodržující elementární principy demokracie je pod vedením prezidenta Ilhama Alijeva postavena na radikálních antiarménských postojích a ultranacionalistických sentimentech.
V bezmála dvacetileté Alijevově prezidentské kariéře lze najít celou řadu výroků a důkazů o záměru likvidace arménského státu. Například v roce 2015 prohlásil: „Naše společnost by nikdy neměla zapomínat, že arménský stát byl vytvořen na historicky ázerbájdžánských územích. Jsou to naše historická území a určitě se do této země vrátíme. Jinak to ani být nemůže.“
To, že je Ázerbájdžán se svým mimořádným nerostným bohatstvím přítelem celé řady evropských států – Českou republiku nevyjímaje –, svědčí o paradoxech a trhlinách v celoevropské politice vůči bývalému sovětskému prostoru. Selektivní přístup k autoritářským režimům totiž jen utvrdí agresory ve schůdnosti jejich politiky. Nějaký spojenec se najde vždycky.
