I tři čtvrtě století po konci druhé světové války jsme svědky snah rozlišovat mrtvé z tohoto konfliktu a úctu, kterou jejich oběti vzdáváme. Výjimkou bohužel není ani Česko, kde je tendence rozdělovat židovské a romské oběti.
Autor textu: Šimon Krbec
Text vyšel ve zkrácené podobě 7. května 2021 v deníku Mladá fronta DNES a 8. května byl publikován na serveru IDNES.
Na snímku: Vyhlazovací tábor Chelmno (Kulmhof am Ner) – cíl deportací vězňů z lodžského ghetta během druhé světové války. V Chelmnu byli kromě Židů vražděni i Romové, Slované a sovětští váleční zajatci. Foto Pavel Chalupa, 2017
Před 76 lety skončila na evropském kontinentu druhá světová válka. Nejničivější konflikt všech dob, který si vyžádal miliony mrtvých a přepsal politickou mapu světa. Byl jiný než ty předchozí. Vedl se všemi možnými a dostupnými prostředky. Cílem mocností, které ho rozpoutaly, tedy nacistického Německa a císařského Japonska, bylo absolutní ovládnutí protivníků.
Válečnou strategií již nebylo pouze porazit nepřítele na bitevním poli, ale zároveň zabrat jeho území, získat přístup k přírodním zdrojům a využít lidskou sílu pro otrockou práci. Během druhé světové války se prakticky smazal rozdíl mezi vojenskými a civilními cíli. Dobytí Nankingu, bombardování Londýna, obléhání Leningradu – všude tam byli primárním terčem obyčejní lidé, včetně žen a dětí. I proto je dodnes prakticky nemožné určit přesný počet obětí. Odhady pohybující se mezi 50 až 80 miliony lidských bytostí jsou přesto mementem, které by mělo lidstvo v blízké i vzdálené budoucnosti odradit od sebezničení.
Destruktivní charakter člověka se v letech 1937-1945 (od japonské invaze do Číny v červenci 1937 až po kapitulaci Japonska v září 1945) projevil prakticky ve všech možných aspektech. Využití technologií, dehumanizace (odlidštění) nepřátel, masová propaganda, uplatnění rasových teorií i extrémních forem nacionalismu – to vše vyvolalo nekompromisní reakci Spojenců. Žádné vyjednávání o míru či „sférách vlivu“, nýbrž boj do posledního muže. Zničené Německo a vybombardované Japonsko byly zřejmě jedinou možnou volbou, jak zastavit novodobou formu brutálního kolonialismu. Ten zejména v Evropě a v Asii způsobil nepředstavitelné utrpení a ztráty na životech.
Ve jménu civilizace
Co vedlo německou i japonskou společnost k podpoře extrémních ideologií, bude ještě dlouho předmětem historického i sociálně-psychologického bádání. O důsledcích však není pochyb. Celé skupiny obyvatel Eurasie byly ohroženy totální likvidací. Bez ohledu na původní záměr agresorů se miliony civilistů a válečných zajatců na okupovaných územích staly předmětem zneužívání, lékařských pokusů, brutálního násilí, a nakonec i masového zabíjení. Veškerá práva a důstojnost těchto lidí byly porušeny. Stali se buď „podlidmi“, otroky pro průmyslovou válečnou výrobu nebo obyčejným „hmyzem“, který bylo pro „nadřazené rasy“ výhodnější nechat pomřít hladem.
To vše se dělo ve jménu „civilizace“, Nového člověka či záchrany lidstva. Absurdnější, ale zároveň varovnější příklad důsledků extrémních nacionalismů v moderních dějinách nenajdeme.
Je mezi oběťmi extrémních nacionalismů druhé světové války nějaký rozdíl? Mají židovské, romské, čínské, korejské či slovanské oběti nějakou rozdílnou hodnotu či „kvalitu“? Nemají. Nevinní lidé, zbavení práv a důstojnosti, jsou všichni stejnými oběťmi agresivních ideologií, které byly akcelerovány válečným šílenstvím. I dokumenty mezinárodního práva a spolupráce, které vznikly a byly přijaty v reakci na brutalitu druhé světové války po jejím skončení, vyzdvihly myšlenku rovnosti všech lidských bytostí bez rozdílu.
„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv,“ zní článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté v roce 1948. Jestliže se tedy lidé se stejnou důstojností narodí, měla by být rovnoprávně uznávána jejich důstojnost i po jejich smrti.
Bohužel, 76 let po konci druhé světové války se obětem masového násilí nepřiznává stejná úcta. Sovětští váleční zajatci, kterých bylo povražděno více než 3 miliony, jsou dodnes víceméně opomíjenou skupinou genocidní politiky nacistického Německa. Zneužívaným korejským ženám se uznání a důstojnosti dostalo až teprve nedávno. Romský holokaust je nejrůznějšími evropskými politiky zpochybňován jako genocida druhé kategorie.
Zvláštní „selektování“ obětí nacistického režimu budí největší údiv. Masové likvidace Romů, Židů i Slovanů probíhaly na totožných místech. Všechny skupiny obětí nacismu trpěly v důsledku genocidní politiky, jejímž cílem byla jejich úplná nebo částečná likvidace (viz definice genocidy podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy).
Například Gerhard Baumgartner, přední historik genocidy Romů, v rozhovoru z roku 2015 k otázce srovnatelnosti vyhlazování Židů a Romů během druhé světové války řekl:
„Celá perzekuce se radikalizovala s postupující válkou. Zpočátku nemělo jít o vyhlazení, Židé i Romové byli internováni do koncentračních táborů. S válkou přišla krize, nacisté zjistili, že nemohou své vězně uživit. V podstatě tak měli jen dvě možnosti a zvolili fyzickou likvidaci, o tom rozhodla slavná konference ve Wannsee. V téže době se konalo ještě několik dalších, menších konferencí, z nichž jedna jednala stejným způsobem o Romech. Ano, Hitler nebyl Romy posedlý, byl posedlý Židy. Ale ve výsledku, v rámci nacistické ideologie, mezi nimi zásadní rozdíl nebyl. Jsem přesvědčen, že se na to musíme dívat z perspektivy obětí. Ty byly vražděny stejně.“
Debaty o tom, kdo trpěl více či méně, jsou tak svým způsobem neúctou k individuálním obětem.
Rom jako Žid
Ani Česko není prosto pokusů o vylučování skupin obětí z připomínky nacistické genocidní politiky. Zlehčování utrpení romských obětí holokaustu ze strany politiků SPD nebo nedávný pokus správní rady Institutu Terezínské iniciativy o vyloučení Romů z čtení jmen obětí holokaustu jsou dokladem, že se všem obětem nedostává stejné důstojnosti.
Právě iracionální debata o tom, zda a kdy se židovská a romská jména mohou číst zároveň, tuto xenofobní tendenci významně posiluje. Jak jinak než jako xenofobní si lze vyložit výroky představenstva Terezínské iniciativy o tom, že „holokaust existuje pouze ve spojení s židovským etnikem“, že „pro jiná etnika je třeba užívat jiný termín“, či že „nelze při této příležitosti spojovat utrpení Romů, homosexuálů, polských odbojářů a dalších obětí německého nacionalismu“?
Budeme-li odlišovat utrpení obětí nacismu, nálepkovat skupiny těmi „správnými“ označeními a ostentativně hierarchizovat zavražděné muže, ženy i děti, popřeme tím základní myšlenku rovnosti všech lidí co do důstojnosti a práv.
