Šibenice za krematoriem I v táboře Auschwitz I, kde byl 16. dubna 1947 popraven Rudolf Höss, velitel komplexu koncentračních a vyhlazovacího táborů v okolí města Osvětim. Foto Pavel Chalupa
Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín
Text vyšel v pondělí 27. ledna 2020 v deníku Mladá Fronta DNES.
Civilizovaný svět si 27. ledna připomněl Den památky obětí holokaustu. Ale jakým způsobem? O pořadatelství připomínky se přetahovala Osvětim s Jeruzalémem. A národy, jejichž občané byli vražděni v koncentračních táborech, se vzájemně obviňovali z falšování dějin.
Na počátku září 1941 se v podzemí 11. bloku koncentračního tábora v Osvětimi (Auschwitz I) uskutečnilo první rozsáhlé zplynování vězňů. 600 sovětských válečných zajatců a 250 polských vězňů bylo zavražděno prostředkem k hubení hmyzu – cyklonem B.
Tento děsivý „vynález“ nacistické administrativy a lékařů SS, kteří krystalky vhazovali speciálními otvory do uzavřených místností (plynových komor), byl jednou z řady součástek vyhlazovací mašinerie, na jejímž konci byla fyzická likvidace přibližně 6 milionů evropských Židů.
S provedeným „experimentem“ byl velmi spokojen velitel osvětimského tábora Rudolf Höss, pro kterého byl nalezený postup vítaným řešením zadaného úkolu: masově likvidovat rasově podřadné obyvatele okupovaných území v co nejkratším čase.
Höss a jeho podřízení reagovali na zkušenosti s likvidací nepohodlných mužů, žen a dětí během napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Postup německé armády doplňovaly speciální jednotky SS, které měly pomocí střelných zbraní „zbavit“ dobytá území Židů a všech, kteří v očích nacistů představovali potenciální nebezpečí.
Hromadné popravy a masakry statisíců civilistů v Pobaltí a na Ukrajině zanechávaly příliš mnoho stop a způsobovaly psychická traumata vykonavatelům poprav. Cílem bylo nalézt metodu likvidace, která by zaručovala co nejomezenější kontakt vrahů s jejich oběťmi.
Tak se zrodil děsivý plán systematického zabíjení ve vyhlazovacích táborech Chelmno, Treblinka, Majdanek a – Osvětim. Od konce roku 1941 nacisté přikročili k tzv. konečnému řešení židovské otázky. Zcela neotřesitelným důkazem tohoto záměru je dochovaná dokumentace z konference ve Wannsee nedaleko Berlína, kde se v lednu 1942 jednotlivé složky nacistického státu domluvily na společném, koordinovaném postupu.
Táborový komplex v Osvětimi, původně určený pro věznění a perzekuci polských politických odpůrců a sovětských válečných zajatců, se s postupem druhé světové války stal nejvýznamnějším „centrem“ likvidace Židů, Romů a dalších skupin obyvatel, kteří nesplňovali rasová či ideologická kritéria. Celkem jich tu nacisté povraždili přes milion.
Kromě toho táborový komplex sloužil jako „zásobárna“ otrocké pracovní síly pro obří průmyslové podniky, které Němci vystavěli v okolí Osvětimi pro válečné účely,„experimentální pracoviště“ pro brutální lékařské pokusy s živými oběťmi včetně dětí a místo, kde se z lidských těl stal zdroj materiálu pro průmyslové zpracování. Těla byla ještě před kremací zbavena vlasů, které se zpracovaly pro výrobu látek pro uniformy německých vojáků. Popel obětí byl zase využíván v zemědělství jako hnojivo.
Je otázkou, do jakých dalších rozměrů by se nacistický systém masové likvidace vyvinul, nebýt vítězství spojeneckých armád. Přinejmenším je pravděpodobné, že by Osvětim sloužila jako místo pro masovou likvidaci slovanských obyvatel. Tyto plány definitivně zastavil až postup Rudé armády, která Osvětim a přilehlé tábory osvobodila 27. ledna 1945.
Toto datum se po právu stalo symbolem konce utrpení, stejně jako se Osvětim stala synonymem holokaustu. Před patnácti lety OSN tento den vyhlásila jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu – s deklarovaným záměrem zabránit jakýmkoli
formám zpochybňování a popírání holokaustu a cílem apelovat na členské státy
OSN, aby se dějiny holokaustu staly součástí vzdělávacích programů.
Černobílý výklad dějin
Je proto zcela nepochopitelné, co se v dnešních dnech v souvislosti se 75. výročím osvobození Osvětimi děje. Politické reprezentace zemí, jejichž občané zahynuli během holokaustu, se vzájemně obviňují z falšování dějin, kolaborace s nacisty či dokonce podílu na rozpoutání druhé světové války.
Evropou se šíří nebezpečná tendence selektivního výkladu dějin založená na černobílém principu „my nic, to ti ostatní“. Záměrně se zamlčují fakta, která selektivnímu výkladu nevyhovují. Národní státy vydávají absurdní právní normy, kterými hodlají penalizovat ty, kteří se nebudou držet „správného“ výkladu dějin.
Zapomíná se na to, že příčiny i průběh druhé světové války mají svůj kontext sahající do roku 1918, kdy se rozpadl evropský systém monarchií. Evropský parlament – instituce, která by alespoň z podstaty svého názvu měla usilovat o smíření mezi národy – ve své všeobsáhlé rezoluci k příčinám druhé světové války jaksi „opomene“ zmínit dopady mnichovské dohody, na jejímž základě západní mocnosti nacistům vydaly nejen pohraniční území suverénního Československa, ale i jeho židovské obyvatele.
Vrcholem této politické roztržky je jakési schizma samotné pietní připomínky mezinárodního dne památky obětí holokaustu, která se letos koná na dvou místech (v Jeruzalémě a v Osvětimi) a vzájemně si „přetahuje“ – nutno podotknout ne zcela vinou organizátorů těchto akcí – světové státníky a dokonce i přeživší holokaust.
Tahanice politiků o to, kdo koho kam pozval a naopak nepozval, jsou zcela nedůstojné významu této historické události a míjejí se s původními záměry OSN. Vždyť kdo jiný musí mít upřímnou radost z mezinárodně-politických půtek o výklad dějin druhé světové války než ten, kdo si přeje, aby se na holokaust jednou provždy zapomnělo?
