Předběžné opatření haagského Mezinárodního soudního dvora ve sporu Moskvy a Kyjeva o údajnou genocidu v Doněcké a Luhanské oblasti bude Rusko zřejmě ignorovat. I tak bude konečný verdikt důležitou zprávou o zneužívání pojmu „genocida“ v politické manipulaci.
Autor textu: Šimon Krbec
Text byl publikován 18. března 2022 v rubrice Názory deníku Mladá fronta DNES a na serveru idnes.
Mezinárodní soudní dvůr v Haagu ve středu vydal předběžné opatření v případu obvinění Ukrajiny ze spáchání genocidy vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu. Soudní dvůr se případem zabýval na základě žaloby ukrajinské strany proti Ruské federaci z 26. února ve věci sporu o výklad uplatňování Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, a zejména požadavku Ukrajiny o vyvrácení nepravdivých tvrzení o páchání genocidy v Doněcké a Luhanské oblasti. Tento údajný zločin ukrajinského státu se stal nosným argumentem Ruska pro zahájení invaze na Ukrajinu z 24. února. „Vykrucování“ Rusů spíše ukazuje, že obvinění z genocidy bylo záminkou pro napadení Ukrajiny.
Soudní dvůr v Haagu ukrajinské straně částečně vyhověl a v předběžném opatření nařídil Rusku pozastavit veškeré vojenské operace na jejím území až do konečného rozhodnutí v daném případu, a to včetně akcí ozbrojených jednotek, které jednají na příkaz Ruské federace (tedy tzv. separatistů). Znamená to, že soudní dvůr zatím nerozhodl o tom, zda v Doněcké a Luhanské oblasti v minulých letech došlo ke spáchání zločinu genocidy, či nikoli.
V předběžném opatření konstatuje, že v současné době nemá k dispozici důkazy podporující tvrzení Ruska, že na ukrajinském území byla spáchána genocida vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu. Ty má ruská strana v další fázi sporu stále možnost předložit. V předběžném opatření soud nicméně dospěl k závěru, že Ukrajina má právo nebýt cílem vojenských operací Ruska za účelem zabránění a potrestání údajné genocidy.
Podle soudního dvora je totiž pochybné, že by Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy opravňovala její smluvní strany (mezi něž patří jak Rusko, tak Ukrajina) k jednostrannému použití síly na území jiného státu za účelem prevence genocidy.
Oko za oko?
To je zřejmě nejzásadnější konstatování soudního dvora. Pokud by totiž Rusko prokázalo spáchání některého z aktů genocidy podle znění Úmluvy na území Ukrajiny vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu, neopravňovalo by ho to k odvetnému zabíjení civilistů, destrukci ukrajinských měst ani k prosté „vojenské akci“.
Podle vyjádření bezpečnostních a právních expertů se Rusko nařízením soudního dvora řídit nebude a vojenské operace nezastaví. Ostatně minulý týden nevyužilo příležitost zúčastnit se ústního projednání. Není však pravda, že by se k požadavkům Ukrajiny nevyjádřilo vůbec.
7. března jeho zástupci předali soudu písemné vyjádření, v němž tvrdí, že Mezinárodní soudní dvůr v Haagu nemá pravomoc se případem zabývat. A to proto, že právním základem „zvláštní vojenské operace“ není podle ruské strany Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy, ale článek 51 Charty OSN.
Ruská federace ve vyjádření dokonce tvrdí, že v projevu prezidenta Vladimira Putina z 24. února „nejsou žádné odkazy na Úmluvu o genocidě“ a že odkazovat ke genocidě není totéž, co odkazovat k Úmluvě o genocidě.
Tato argumentace je absurdní sama o sobě, obzvlášť v kontextu řady vyjádření ruských představitelů. Předběžné opatření soudního dvora uvádí některá z nich, zejména ta, která ve svých projevech zmínil Putin. Státní orgány Ruské federace navíc samy vedou trestní řízení protiukrajinským představitelům ve věci údajného spáchání genocidy v rozporu s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidy. I na základě těchto skutečností se soudní dvůr v Haagu s argumenty Ruska neztotožnil.
Otázka tedy zůstává stejná – a sice, zda v Doněcké a Luhanské oblasti došlo ke genocidním aktům vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu, či nikoli. Pokud Moskva důkazy nepředloží, bude se jednat o bezprecedentní zneužití Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy a obecně právního a vědeckého konceptu genocidního jednání.
„Vykrucování“ ruské strany před soudem v Haagu zatím spíše indikuje, že žádné důkazy neexistují a falešné obvinění z genocidy se stalo záminkou pro napadení nezávislého státu a páchání válečných zločinů vůči údajnému „viníkovi“. Mezinárodní asociace odborníků na genocidu vydala již 28. února prohlášení, v němž odsoudila Putinovo zneužití pojmu genocidy k ospravedlnění invaze do suverénního státu a jednoznačně konstatovala, že žádné důkazy o spáchání genocidy na Donbasu neexistují.
Absurdní spor, kdy se napadený musí před mezinárodními soudy obhajovat, že nic neprovedl, má však hlubší kontext. Politická rétorika Putina a jeho aparátu není ničím výjimečná. Pojem genocidy je nejrůznějšími politiky světa ohýbán a devalvován dlouhodobě. Přesné znění Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy zná sice málokdo, ale slovo evokující univerzální hrůzu je natolik odstrašující, že zkrátka „funguje na masy“.
Politická demagogie si je této skutečnosti dobře vědoma. Dochází tak k manipulacím, které zneužívají historické utrpení milionů nevinných lidských bytostí v různých částech světa a v různých dějinných obdobích. Disputace akademiků o tom, jak je definice z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy nedostatečná a jak se v roce 1948 (v roce jejího přijetí Valným shromážděním OSN) udělalo „málo“, ke zneužívání pojmu genocidy spíše přispívají. I proto bude mít konečný verdikt Mezinárodního soudního dvora v Haagu ve sporu o údajnou genocidu na Donbasu mimořádnou důležitost.
