Foto: Ministerstvo zahraničí Ukrajiny v říjnu 2021. Ukrajina dlouhodobě čelí obviněním Ruska z genocidy ve východních částech země.
„Je nezpochybnitelné, že se Rusko dopustilo zločinu agrese,“ říká k aktuální invazi na Ukrajinu politolog a bezpečnostní expert TOMÁŠ ŠMÍD. Záminku v podobě údajné genocidy na Donbasu považuje za příklad té nejprimitivnější ruské propagandy a sprosté a cynické zneužití konceptu genocidy pro válečné ambice. Současná Ukrajina podle něj nepředstavuje pro Rusko žádné vojenské ohrožení. Putinský režim má však ze Západu oprávněné obavy, protože pouze odtud může přijít inspirační potenciál pro novou politickou alternativu.
Mgr. Tomáš Šmíd, PhD., vystudoval politologii a je expertem v oboru bezpečnostních a strategických studií se zaměřením na oblast Kavkazu a postsovětský prostor. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu. S Centrem studií genocid Terezín v minulosti spolupracoval mj. na uvedení kurzu Studia genocid a masového násilí na Univerzitě Karlově v Praze, který byl prvním kurzem svého druhu v České republice.
Autor rozhovoru: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín
Centrum studií genocid Terezín: Ruská invaze na Ukrajinu překvapila celou řadu expertů a analytiků. Opravdu byla tolik nepředvídatelná? A jaká je přesná odborná definice toho, co Ruská federace koncem února spustila?
Tomáš Šmíd: Nepředvídatelná nebyla, ale jen málokdo asi očekával, že ruské síly skutečně nastoupí ze tří základních směrů. Já osobně jsem předpokládal, že k napadení Ukrajiny dojde. Nicméně jsem se domníval, že se Rusko soustředí „pouze“ na propojení Krymu a Donbasu suchozemskou cestou. To, že budou útočit ze severu i přímo na Kyjev a z jihu od Krymu severozápadním směrem, jsem považoval za málo pravděpodobné. Jinak je nezpochybnitelné, že se Rusko dopustilo zločinu agrese. Tento zločin byl po desetiletích debat táhnoucích se už od Briand-Kellogova paktu definován v roce 2010 v ugandské Kampale na konferenci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Rusko porušilo Chartu OSN a opět Budapešťské a řadu dalších dílčích dohod.
V říjnu 2020 jsme společně vedli rozhovor o probíhajícím konfliktu v Náhorním Karabachu. V samém závěru jste řekl, že „Rusko nemá příliš zdrojů na další větší konflikt. Sankcemi je vyčerpáno více, než se snaží tvářit. Režimu regulérně chybí peníze.“ Co se od té doby změnilo? Rusko během posledních dvou let zázračně zbohatlo? Nebo stále platí, že na dlouhodobější konflikt nemá prostředky?
Nic zásadního se nezměnilo, snad jen určitá agresivita a nedočkavost putinského režimu. Jinak platí, co jsem řekl. Rusko to bude poznávat podstatně silněji v následujících týdnech a měsících. Pomoc Arménům v Karabachu jim za to nestála, opanování Ukrajiny považuje putinský režim za „dějinotvornější“ konflikt.
Pojďme si blíže rozebrat příčiny současné krize. Ruský prezident Vladimir Putin používá několik zdůvodnění agrese vůči Ukrajině. Tím hlavním rétorickým argumentem je, že za vším stojí Západ jako nepřítel Ruska. V uplynulých desetiletích přitom Ruská federace budovala poměrně zásadní ekonomické vztahy s Německem i dalšími státy. Kdy a proč se v putinské politice stal ze Západu absolutní nepřítel ohrožující samotnou existenci ruského státu?
Strach ze Západu je do značné míry mentální opora putinského režimu. Ničím jiným ruskou populaci dlouhodobě zastrašovat nelze. Strach ze Západu po desetiletích sovětské propagandy funguje spolehlivě. Jak je to celé obludně licoměrné, můžeme vidět na tom, že elity putinského režimu sice Západ vykreslují jako infernální zlo, ale neváhají na jeho území ukrývat svá ekonomická aktiva, investovat a posílat tam své rodiny a děti. Takhle si mám představit běžné styky s nepřítelem? (smích) Posílají snad své osobní peníze do venezuelských nebo čínských bank a děti na studia do Caracasu, Damašku nebo Charbinu? Dodávám nicméně, že z dlouhodobého hlediska je obava putinského režimu ze Západu pochopitelná – jen odsud může přijít inspirační potenciál pro nějakou alternativu za putinský režim, a to v podobě barevné revoluce. Stejně je z dlouhodobého a geostrategického hlediska pochopitelná i obava z vojenské hrozby ze Západu, to řešil v ruských dějinách prakticky každý režim.
Ve střední Evropě agrese vůči Ukrajině způsobila doslova šok. Rusko je nicméně s Ukrajinou v konfliktu již od roku 2014, kdy takzvaně anektovalo Krym a vypukl konflikt ve východních ukrajinských regionech (na Donbasu). Jak přesně tyto události souvisí se současnou eskalací?
Je to pokračování konfliktu z roku 2014. Já osobně to nevnímám jako dvě války. Současný konflikt považuji za reeskalaci té, která začala před 8 lety a následně zamrzla. Otázkou skutečně je, proč Putin reeskaloval nyní a proč vlastně tehdy deeskaloval. A to není v silách tohoto rozhovoru, abychom se tím probrali.
Jakou roli v tomto kontextu hraje ruský požadavek „demilitarizace“ Ukrajiny? Představuje v současnosti Ukrajina vojenské ohrožení Ruska?
Ne, nepředstavuje. Ale prozápadní Ukrajinu Rusko jako vojenskou hrozbu vnímá. Či dokonce přímo integrovanou do západních vojenských struktur, tzn. do NATO, to je do značné míry alfa a omega ruského počínání.
Další záminkou pro invazi byla nutnost tzv. denacifikace Ukrajiny. Obviňování z extrémního nacionalismu a antisemitismu se Ukrajina brání. Jak je to se situací na ukrajinské extremistické politické scéně? Mají extremisté v posledním desetiletí vliv na řízení státu, případně na regionální úrovni?
V některých regionech Ukrajiny má ukrajinská nacionalistická scéna s resentimenty k hitlerovskému Německu nepochybně zaznamenatelnou podporu. Banderovci ještě větší, ty já ale rozhodně neřadím k neonacistům. Kdo to dělá, ať se vrátí do školních lavic a nejdříve se pořádně vzdělá. Stejně tak jsou vlivní v některých paramilitárních skupinách (např. prapor Azov). Nicméně analogicky – celá řada ruských neonacistů bojovala v opolčeneckých formacích na Donbasu. Ruský neonacista denacifikující Ukrajinu, to je ukázkový příklad neskutečného farizejství a podlosti putinského režimu. Ať si zametou před vlastních prahem, to je celé, co se k tomu dá říct.
Vladimir Putin a ministr zahraničí Lavrov také argumentují údajnou genocidou Rusů na Donbasu. Mají ruští představitelé pro tato tvrzení dostatečné – nebo vůbec nějaké – důkazy? A nejedná se o hrubé zneužití konceptu genocidy pro válečné ambice?
Nemají. Je to příklad úplně té nejprimitivnější a nejdrzejší ruské propagandy, která se ani nesnaží o nějakou sofistikovanost. A přesně, jak říkáte, je to sprosté a cynické zneužití konceptu genocidy pro válečné ambice. Nicméně to známe i z konfliktu o Náhorní Karabach či bosenského konfliktu. Neznamená to však, že by se ukrajinská armáda a hlavně ony dobrovolnické prapory nechovaly během bojů v roce 2014 k místním civilistům často v rozporu se ženevskými konvencemi. Nicméně nikdy, opakuji, nikdy se nejednalo o systematickou nebo masovou záležitost.
O páchání genocidy hovoří i ukrajinská strana – a to přímo v souvislosti s aktuální agresí. Můžeme již dnes hovořit o genocidní politice Ruska vůči Ukrajincům?
Také ne. Válečné zločiny již ruská armáda nejspíše nějaké napáchat stačila, byť nemáme zatím k dispozici systematičtější vyšetřování (zprávy o ruských zločinech na civilistech začaly přicházet po tomto rozhovoru – pozn. red.). Stejně tak tomu bude se zločiny proti lidskosti. Ale genocida je kvalitativně úplně jiný typ násilí a každý, kdo ho zneužívá, ho nesmírně devalvuje. A jednou se to může obrátit proti němu, až skutečně k opravdové genocidě dojde. Skutečnou genocidu přitom ukrajinský národ již prožil, a to ve 30. letech 20. století během holodomoru.
Ukrajinské argumenty připomínají snahy arménských institucí po poslední válce v Náhorním Karabachu. Byly tyto snahy dovést ázerbájdžánské vojenské akce ke spravedlivému odsouzení úspěšné?
Pokud vím, tak zatím ne. Ostatně přístup světového západního společenství k válce v Karabachu z předloňského roku a k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině je opět ukázkou politiky dvojích standardů, která jednou západní civilizaci zahubí spolehlivěji než Putin s bin Ládinem a oteplováním dohromady.
V českých i evropských médiích se diskutuje o hrozbě rozšíření konfliktu do zemí střední Evropy a zejména o nebezpečí použití jaderných zbraní. Jaká jsou však rizika eskalace v dalších státech a regionech bývalého sovětského prostoru? V Bělorusku, Gruzii, Kazachstánu či již zmíněním Náhorním Karabachu a celkově v Arménii? Nehrozí jakási „sovětská válka“?
To je složité predikovat. Lukašenkův režim loňský tlak přežil, nicméně válka na jeho hranicích může dát situaci novou dynamiku. Karabašský konflikt rozhodně dořešený není a bohužel lze očekávat jeho reeskalaci v dohledné době. Arménské straně situaci rozhodně nezávidím, neumím si příliš představit, že v současné mezinárodní situaci najde nějaké solidní zastání. Vůbec bych nepodceňoval reeskalaci násilí na severním Kavkaze, hlavně v momentě, kdy bude muset o holé přežití bojovat Kadyrovův režim. Nehledě na skutečnost, že salafistický džihádismus byl sice silově potlačen, ale rozhodně neztratil svůj ideologický potenciál od Karačajevska až po Machačkalu. A v tomto presu je iluzí se domnívat, že by mnohonárodní Gruzie s dvěma de facto státy za krkem (mezinárodně neuznanou Doněckou a Luhanskou lidovou republikou) přežila jako ostrůvek nějaké stability. Nejsou to úplně světlé vyhlídky. Tím spíše, když se jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN – Ruská federace – chová nesmírně nezodpovědně a počíná si jako vojenský agresor.
