Arnošt Lustig (21. 12. 1926 – 26. 2. 2011) byl prozaik, scenárista, novinář a vysokoškolský pedagog, který celou svou uměleckou tvorbu věnoval připomínce obětí holocaustu. Patří k nejvýznamnějším světovým autorům v této oblasti. Věnovat se mu rozhodl po zkušenostech celé rodiny, která byla během nacistického „konečného řešení židovské otázky“ – vyvraždění židovského národa v Evropě – transportována z Prahy do Terezína a odtud do Osvětimi. Tam byl zavražděn jeho otec Emil. Matka Emílie a sestra Hana odtud vlakem smrti převezli do Mauthausenu, kde byly osvobozeny. Arnošt Lustig byl z Osvětimi odvezen na práci do koncentračního tábora v Buchenwaldu, pobočného tábora Meuselwitz. V dubnu 1945 utekl z vlaku smrti směřujícího do Dachau.
Po osvobození začal v Praze studovat obchodní akademii, na podzim 1945 přešel na Vysokou školu politických a sociálních věd, kde studoval novinářství. Absolvoval ji v roce 1950, titul Ing. získal v roce 1954. Od roku 1946 začal publikovat jako novinář v Mladé frontě, Zemědělských novinách, v Židovském věstníku. V roce 1948 odjel poprvé do Izraele jako dopisovatel z bojů První izraelsko-arabské války, podruhé v roce 1949 z pověření Československého rozhlasu, kde v letech 1950–1958 pracoval jako reportér a režisér. Po 21. srpnu 1968 odešel přes Itálii, Izrael (1968–1969) a Jugoslávii do USA.
V americkém exilu, kam odešel s manželkou Věrou Weislitzovou, synem Josefem a dcerou Evou, začal v roce 1973 vyučovat Tvůrčí psaní a Dějiny filmu druhé světové války na The American University ve Washigtonu. Jako profesor (od roku 1978) pokračoval ve výuce i v řadě letních literárních kursů při návratech do Československa po roce 1989. Ve Washingtonu působil až do odchodu na odpočinek, což v jeho případě znamenalo trvalé zaujetí pro literární tvorbu, publicistiku a veřejné vystupování věnované památce obětem holocaustu.
Od prvních dvou sbírek povídek Noc a naděje (1957) a Démanty noci vydanými v roce 1958 bylo zřejmé, že se objevil mimořádně nadaný autor. První kniha vyšla v letech 1961–1962 v anglickém překladu v Londýně a v New Yorku. Následovaly knihy Ulice ztracených bratří, Můj známý Vili Feld, Noc a den. Novela Dita Saxová (1962) se stala námětem pro filmové zpracování stejně jako následující próza Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Už tehdy vycházely jeho díla nejen anglicky, ale i německy, nizozemsky, estonsky, bulharsky, srbsky, chorvatsky, norsky, hebrejsky, japonsky.
V americkém exilu vydal v nakladatelství manželů Škvoreckých 68‘Publishers v Torontu česky román Miláček (1973), anglicky vyšla kniha Tma nemá stín (1977), v Torontu pak zase román Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. – Nemilovaná (1979). Psal prózy s pracovním názvem Král promluvil, neřekl nic…, z kterých vybíral soubory povídek.
Po návratu z exilu vydal Trilogii Colette. Dívka z Antverp, Tanga. Dívka z Hamburgu a Lea, dívka z Leeuwardenu (1992), novelu Dům vrácené ozvěny (1994), Kamarádi (1995) ad. K nejlepším jeho prózám spolu s Ditou Saxovou a Modlitbou pro Kateřinu Horovitzovou zařadil román Krásné zelené oči (2000). Anglický překlad se v roce 2003 stal v Londýně bestsellerem, za měsíc duben se ho prodalo 40.000 výtisků. Národní knihovna USA vybrala román mezi dvanáct nejlepších knih vydaných v roce 2003. Mimo řady souborů povídek vydal Lustig dále romány Zloděj kufrů (2008) a Případ Marie Navarové (2010).
Věnoval se rovněž publicistice, vydal tři soubory nazvané Interview, dvoje knihy s názvem Eseje, Okamžiky-Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. S publicistou Františkem Cingerem vydal knihu–rozhovor 3×18. Portréty a postřehy, s Karlem Hvížďalou knihu Tachles, Lustig.
Jeho prózy se staly předlohou televizních inscenací: Modrý den (1960, režie Eva Sadková), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, režie Antonín Moskalyk). Sám, případně s režiséry, napsal scénáře k filmům Transport z ráje (1962, režie Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, režie Jan Němec) a Dita Saxová (1967, režie Antonín Moskalyk).
Roku 1985 napsal scénář k filmu Vzácné dědictví (režie D. Weismann, scénář + M. E. Brenn a D. Altschuler, USA), za který získal Cenu EMMY. Svou pozdní hereckou premiéru si odbyl ve filmové komedii Líbáš jako Bůh (2009, režie Marie Poledňáková). Dokument o něm natočil pro televizní cyklus GEN (1993) Jan Němec. Podle jeho novely Colette. Dívka z Antverp vznikl v roce 2013 film Colette (režie Milan Cieslar).
Za anglickou podobu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byl Lustig navržen na americkou Národní knižní cenu, ale nemohl ji dostat, protože ještě nebyl občanem USA. Jeho povídky byly vybrány do reprezentativních amerických antologií. Dostalo se mu cti číst vlastní tvorbu v Bílém domě i v Kongresu USA. České centrum PEN klubu ho v roce 1996 vyznamenalo Cenou Karla Čapka. Byl několikrát nominován na Nobelovu i Pulitzerovu cenu. Americká akademie umění mu v roce 2004 udělila cenu za celoživotní dílo. V roce 2008 převzal v Praze mezinárodní Cenu Franze Kafky.
Dílo Arnošta Lustiga patří ke světovému literárnímu dědictví. Po jeho smrti v roce 2011 se Lustigovy knihy dočkaly i divadelních zpracování. Již v roce 2012 se konala premiéra divadelní adaptace románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Ta se stala součástí unikátního projektu Vlak Lustig, který během let 2012-2016 navštívil 35 měst v České republice, Polsku a na Slovensku. Ve speciálně upraveném divadelním vagonu se na železničních stanicích odehrály desítky představení, přednášek, koncertů a veřejných debat. Celkem se projektu Vlak Lustig zúčastnilo na 30 tisíc diváků a posluchačů vzdělávacích programů. Od roku 2017 je divadelní vagon součástí stálé expozice Centra studií genocid Terezín v Dělostřeleckých kasárnách hlavní terezínské pevnosti, kde se pravidelně konají divadelní, hudební a další kulturní vystoupení. V létě 2018 se ve Vlaku Lustig odehrálo další divadelní představení na motivy novely Arnošta Lustiga Nemilovaná.
(Text vychází z podkladů projektu Terezín – centrum propojení formálního a neformálního vzdělávání, podpořeném Evropským sociálním fondem.)
