Text vyšel 30. prosince 2015 v deníku MLADÁ FRONTA DNES v rubrice Názory
Mezinárodní společenství v Sýrii podcenilo nebezpečí genocidní ideologie a jako mnohokrát v minulosti nedbalo na varovné signály. Sýrie přitom není jedinou zemí, kde genocida probíhá.
Autor textu: Šimon Krbec
V roce 2015 zasáhla svět nebývalá vlna masového násilí. Zprávy o bestiálním mučení, systematickém znásilňování či hromadných popravách civilistů otřásly světovým veřejným míněním v nezvyklé intenzitě.
Velkou zásluhu na tom má samozvaná organizace Islámský stát (IS) a její odnože v afrických zemích. Brutální genocidní politika IS směřující k likvidaci „bezvěrců“ zastihla civilizovaný svět dokonale nepřipravený.
Nepochopena zůstává jak podstata ideologie IS očekávající zánik nynějšího věku a následný vznik lepšího světa, tak skutečnost, že tam, kde dochází k páchání zločinu genocidy, se neodehrává tradiční válečný konflikt, ale děje se něco podstatně komplikovanějšího.
Nepřítel mezitím ovládl rozsáhlé území v Sýrii a v Iráku, má vlastní propracovanou legislativu a je schopen ideologicky rekrutovat sympatizanty a stoupence od Francie až po Čínu.
I kdyby v následujícím roce IS svá území ztratil, na dlouhou dobu bude vnímán jako vítěz.
Jak se to mohlo stát?
Jednou z možných odpovědí je, že mezinárodní společenství jako již mnohokrát v poválečných dějinách podcenilo ideologii, jejímž úmyslem je úplné nebo částečné zničení některé národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny.
IS tuto definici genocidy podle mezinárodního práva naplňuje bezvýhradně, zejména ve smyslu úmyslné likvidace jezídů a iráckých a syrských křesťanů. Navíc se IS svým záměrem od počátku nijak netajil.
Organizace Genocide Watch, jejímž posláním je přispět k prevenci genocidního násilí, na hrozící nebezpečí genocidních aktů ze strany IS upozornila již v září 2014. A především od té doby důsledně prosazuje pojmenování jeho zločinů „pravým jménem“ – tedy jako akt genocidy, nikoli pouze jako zločin proti lidskosti.
Zóna smrti
V srpnu letošního roku Genocide Watch zařadila Sýrii na takzvané stupnici varovných signálů na stupeň 9, „vyhlazení“. To znamená, že na území Sýrie dochází ke každodennímu páchání aktů genocidy.
Stupnice varovných signálů je obdobou Richterovy škály mapující vznik a eskalaci genocidního násilí. Autorem stupnice je Gregory H. Stanton, profesor studií genocid na George Mason University ve Virginii.
Stupnice vychází z předpokladu, že se genocida určité definované skupiny lidí vyvíjí v deseti navazujících fázích: od klasifikace, symbolizace, diskriminace a dehumanizace přes organizaci, polarizaci a perzekuci až po samotné vyhlazení a popírání.
Metoda fází je běžně používána v oboru studií genocid a vychází z předpokladu, že genocida není nikdy náhlou a překvapivou událostí, nýbrž vždy jde o pečlivě organizovaný a plánovaný zločin.
Stupeň číslo 9 je tím nejvyšším, čeho lze ve zvráceném světě genocidní politiky dosáhnout – ze stupnice zbývá už jen fáze 10, „popírání“. Pohled na seznam deseti zemí, které se aktuálně nacházejí na stupni 9, není příliš radostný.
Kromě Iráku a Sýrie (kde Genocide Watch mezi pachatele řadí nejen džihádisty, ale i Asadův režim a opoziční síly) se na seznamu nacházejí země jako Severní Korea nebo Myanmar (Barma), kde jsou buddhistickými extremisty pronásledováni příslušníci místní etnicky odlišné minority.
Z hlediska geografické koncentrace je nejkritičtější situace v pásu zemí střední Afriky a jejím okolí, zahrnujícím země jako Somálsko, Etiopie, Súdán, Středoafrická republika nebo Nigérie.
Připočteme-li i okolní země, jako je Angola, Uganda nebo Čad, které se nacházejí v nižších, přípravných fázích genocidy, představuje africký pás celosvětovou zónu smrti číslo 1.
Koncentrace genocidní politiky v zemích, které spolu bezprostředně sousedí, s sebou přináší ještě více problémů. Mimo jiné ztížené podmínky při řešení humanitárních krizí: lidé nemají před masovým vražděním kam utéct, a pokud ano, tak neutíkají do sousedních zemí, ale někam mnohem dál.
Lidská podstata
Na světě je podle Genocide Watch zhruba 50 států, které jsou ve fázi organizace nebo přímo realizace genocidní politiky (dosáhly stupně 5 a výše).
Pozitivní zprávou zajisté je, že mezi tyto země nepatří žádný členský stát Evropské unie.
Neméně pozitivní skutečností je, že mezi pachateli genocidní politiky nenajdeme skupiny nebo státní útvary (teokracie) motivované křesťanským náboženstvím.
O některých zemích „na seznamu“ lze diskutovat, ale přiznejme si: neměl by lidský svět na vrcholu svého technologického vývoje vypadat poněkud jinak?
Situaci vůbec neprospívají některé nedořešené případy z minulosti. V zemích jako Japonsko nebo Turecko nadále působí tendence popírat genocidní události spáchané během světových válek minulého století.
Zejména Turecko, kde dlouhá léta funguje státem organizovaný systém popírání genocidy křesťanských minorit, vysílá do světa nebezpečný signál: i bez přiznané minulosti se můžete bez problémů stát součástí civilizovaného světa.
Popírání genocidy je přirozenou součástí lidské podstaty. Stejně jako samo genocidní jednání, jehož „kód“ je hluboce zapsán v naší sociálně psychologické výbavě.
Tam, kde se objeví, není radno zavírat oči, ale zmobilizovat veškeré dostupné zdroje k jeho včasnému zastavení.
Ilustrace k textu: Titulní strana francouzského satirického časopisu L’Assiete au Beurre (v překladu „mastný talíř“) z 16. srpna 1902 varující před masovým násilím v Osmanské říši. Kresba zobrazuje sultána Abdulhamida II.
