Od první velké genocidy 20. století brzy uplyne sto let. V dubnu 1915 začalo na území dnešního Turecka systematické vyvražďování arménské populace. Na této předloze k pozdějšímu holocaustu se ostatně učili i pozdější nacističtí velitelé. „Turecko svou odpovědnost dříve nebo později bude muset uznat,“ říká historik VAHRAM SHEMMASSIAN z California State University v Northridgi, který do Prahy přijel přednášet na mezinárodní konferenci o studiu genocidy Mountains of Moses, jež se konala v rámci festivalu Devět bran.
Text: Jaroslav Plesl
Údaje o obětech arménské genocidy se dost rozcházejí. Od půl miliónu lidí až po půl druhého miliónu. Jaký je váš odhad?
Nikdo přesně neví. Nejnižší čísla uvádí turecká vláda, asi tři sta tisíc lidí. Do této kategorie spadá i odhad ve výši půl miliónu obětí. Většina akademiků, kteří historii genocid zkoumají, mluví o jednom miliónu až jednom a půl miliónu obětí. Letos vyšla v Londýně kniha arménského historika Ary Sarafiana, jenž zkoumal ručně psané poznámky Mehmeta Talaata Paši, osmanského ministra vnitra z doby první světové války. Jeho zápisky vyšly v roce 2008 v Turecku a sám v nich odhadl počet obětí na devět set tisíc až jeden milión lidí. To říká ministr vnitra Osmanské říše!
Kdy vlastně genocida Arménů začala?
Genocida, jak ji známe, začala v noci z 23. na 24. dubna 1915. Tehdy bylo zatčeno několik stovek arménských vůdců. Během jediné noci Turci shromáždili arménské spisovatele, novináře, politiky, hudebníky, vydavatele i náboženské vůdce s výjimkou patriarchů. Zatčen byl i Komitas Vardapet, arménský kněz a skladatel. Vardapet zaznamenal asi tři tisíce arménských písní tím, že obcházel vesnice a poslouchal, co zpívají pastevci a další vesničané v průběhu různých svátků, pohřbů, svateb a při dalších příležitostech. Všechny tyto písně přepsal do notového záznamu. Kdyby to býval neudělal, navždy bychom přišli o tři tisíce písní. Vardapet byl zatčen také, ale protože byl slavný, dovolili mu vrátit se do Istanbulu. Po této zkušenosti se však zbláznil a nakonec v roce 1935 umřel v exilu v Paříži. Vedle Arama Chačaturjana a Charlese Aznavoura je to jeden ze tří nejslavnějších arménských hudebníků.
Nebyla genocida Arménů součástí první světové války?
Ale vždyť pokračovala i po skončení války! Pokračovala i v éře Turecké republiky. To potvrzují i britské či americké archívy. V té době pokračovaly deportace Arménů do Sýrie. To se dělo až do roku 1930. Tehdy se snažili vymazat vzpomínky na arménské obyvatelstvo přejmenováním vesnic, bořením kostelů. Chtěli zlikvidovat vzpomínky. Důkazů je však víc než dost.
Proč začíná genocida likvidací elit?
Turci rozdělili arménské obyvatelstvo do tří skupin. První skupinou byli vůdci arménské komunity, její hlava, kterou chtěli zlikvidovat. Když uříznete hlavu, lidé nevědí, co mají dělat. Nikdo vás nevede, neinspiruje, nedá vám naději. Druhou kategorii tvořili mladí muži, jež Turci mobilizovali a použili jako pracovní sílu v době první světové války. Pak je povraždili v zákopech, které sami vykopali. Třetí kategorií byli ženy, děti a starci. Mladé ženy a děti se snažili asimilovat, staré lidi nechávali umírat. Vytvářeli z nich takzvané přesídlovací karavany a po cestě ženy znásilňovali a pak prodávali jako otrokyně. Podle našich zjištění nebylo moc arménských dívek starších sedmi let, jež nebyly znásilněny.
Říká se, že genocida Arménů je svým průběhem nejblíže pozdějšímu holocaustu. Existuje obecný model genocidy, nebo se nacisté inspirovali tím, co Turci provedli s Armény?
Arménská genocida je považována za první skutečnou genocidu dvacátého století. Jak víte, německá a osmanská říše spolu udržovaly blízké vztahy, byli to blízcí spojenci v první světové válce. V osmanské říši byla spousta německých diplomatů, podnikatelů, ale hlavně vojáků, kteří radili a bojovali po boku vojáků osmanské říše. Někteří z nich se zúčastnili i likvidace arménského obyvatelstva v určitých oblastech osmanské říše. Například u města Urfa, dnes Şanlıurfa, v jižním Turecku. Tam byl německý velitel, jenž osobně řídil bombardování arménské čtvrti. Těch případů bylo mnohem víc. Mnozí němečtí velitelé, kteří působili v Turecku, se pak podíleli na vyvražďování Židů v době druhé světové války. Je tam zcela zřejmá souvislost. Ostatně i Hitler před tím, než začal s genocidou vybraných skupin obyvatelstva, prohlásil, že Armény už si také nikdo nepamatuje a Turecku to prošlo bez trestu. Myslím, že i to byl důležitý faktor.
Kdyby osmanská říše byla bývala potrestána za genocidu Arménů, mohlo to podle vás nakonec dopadnout jinak i s evropskými Židy?
Nevím. My historici nemůžeme pracovat s pojmem, jako je kdyby. Těžko říct. Třeba by se Hitler býval poučil a měl by strach začít s vyvražďováním.
Dalším velkým mistrem v umění genocid byl Stalin. Inspiroval se i on v Turecku?
Nejsem si jist. Diktátoři jsou diktátoři. Nezáleží jim na lidském životě. Když se rozhodnou něco udělat, udělají to. Ale trest je v takovém případě důležitý, protože může být varováním pro budoucnost.
Zatím se však Turecku celkem úspěšně daří trestu uniknout. Na rozdíl od Němců je nikdo moc k odpovědnosti netlačí. Čím to je?
Většina akademiků ví a uznává, že to byla genocida. Vlády to mohou či nemusí uznávat, protože mají jiné politické zájmy. Popírači této genocidy samozřejmě existují a jsou buď zaplaceni, nebo jsou to šovinisté či rasisté. Turecká vláda vydává spoustu peněz na to, aby se o vyvražďování Arménů nemluvilo jako o genocidě. Dlouhodobě však nemůže uspět.
Hraje v tom nějakou roli, že je Turecko na Blízkém východě klíčovým americkým spojencem?
Určitě. Když za Tureckem stojí USA, dává to Turkům velké sebevědomí. Ve stejné situaci je ovšem Izrael, který též odmítá uznat likvidaci Arménů za genocidu. Pro Izraelce je to obrovské morální dilema, což chápu. A také většina Izraelců vnímá zcela jasně, co se před sto lety stalo. Na politické úrovni je to však jiné. Nejsem naivní a chápu to, ale je to ostuda.
Jak dlouho se může Turecko tvářit, že nešlo o genocidu?
Turecko se skoro sto let snažilo tomuto tématu vyhnout. Ale nikdy se mu to nepodařilo. Teď je Turecko v rohu a neví, co má dělat. Začínají mluvit o společném uctívání našich obětí z první světové války. Ale to je přece jiné téma! My mluvíme o genocidě, již je třeba uznat. Turecko musí připustit, že cílená likvidace obyvatel není válka, ale genocida, pro kterou existuje definice Organizace spojených národů.
Vidíte posuny ve vnímání této historické události u turecké intelektuální elity?
Před pěti lety by nebylo možné, aby se v Turecku byť jen zmínilo slovo genocida. Ale pak byl v roce 2007 v Turecku zavražděn arménský novinář Hrant Dink, jenž se zasazoval o usmíření mezi Turky a Armény. Najednou se začaly v Turecku pořádat konference, o tématu začaly psát některé turecké noviny a poprvé se v souvislosti s vyvražďováním Arménů začalo mluvit o genocidě. Na ulici se objevilo sto tisíc tureckých demonstrantů, kteří nesli transparent s heslem: Všichni jsme Hrant Dink, všichni jsme Arméni. Takže něco v turecké společnosti prasklo a stále se to zvětšuje. Pro mě je to velká naděje. Nakonec mě až tak moc nezajímá, jak se ke genocidě Arménů postaví Spojené státy či Izrael. Jde tu především o tureckou společnost jako viníka této genocidy. Turci jsou hrdý národ a mají na to právo. Ale jako hrdý národ by si měli umět přiznat odpovědnost za historické chyby. Dříve nebo později si to stejně budou muset přiznat.
Věříte v Boha?
Věřím.
A není zlo v lidské povaze přirozenou podmínkou pro přežití lidského druhu?
Řeknu to jinak. Kdyby neexistovalo zlo, mluvili bychom o dobru? To je filozofická otázka související s vírou, ale opravdu potřebujeme zlo v sobě k tomu, abychom si uvědomili, že musíme být dobří?
Převzato z týdeníku REFLEX 28/2012, str. 50-53
